V Akváriu č. 56 jsem psala o projektu Sulawesi Keepers – resp. jsme tam zveřejnili společný článek s Hansem Eversem o hrozící zkáze sulaweských biotopů a vymření mnoha druhů a k tomu jsem přidala osobní zpověď o tom, proč se vůbec do sulaweského dobrodružství pouštím. Ze stejného důvodu, tedy kvůli osobní vazbě, kterou cítím k tomuto časopisu a jeho čtenářům, jsem připravila tento článek. O aktivitách Sulawesi Keepers pravidelně informuji přímo na příslušném webu [1], vždy i v češtině. Ale tam jsou příspěvky určené pro jiné publikum. Do Akvária teď chci vložit odpověď na otázku, kterou mi pokládáte, když se potkáme: „Markéto, a co Sulawesi, je to tam vážně jako na fotkách?“
Je – i není. Nebudu se tady dělit o fotky podvodní krásy, kterou všichni známe, před nějakými patnácti lety poprvé obletěla svět. Nebudu ukazovat otélie, barevné krevety ani nezaměnitelné druhy krabů. Spíš poukážu na ty věci, které mě na Sulawesi překvapily, které z oněch snímků dříve zveřejněných renomovanými autory nepoznáte, nečekáte. A nebo i čekáte, ale realita je poněkud jiná, než jak jste si to představovali.
Na Sulawesi jsem byla zatím dvakrát, nejsem žádný expert a pořád něco objevuju a divím se. Pojďte se divit se mnou :-).
1. Cesty. O špatné kvalitě cest jsem slyšela, stejně jako o chaotické dopravě (a to i mimo město). Co mi ale úplně nedošlo, je fakt, že jezera jsou obklopená kopci. Okolo jezer Malili ani cesty nevedou; jezero Poso se obkroužit autem dá, ale jeden zážitek mi stačil. Než hodiny natřásání na hrbolech, sdírání podvozku a trnutí nad prudkým srázem, raději volím loď! (Foto: Markéta Rejlková)2. Vlny (poprvé). Cestování lodí je hodně drahé, ale to není jediná nevýhoda. Odpoledne se na jezerech rychle mění počasí a zvedá vítr. Pokud se někde při šnorchlování moc zakoukáte a nestihnete včas vrátit, máte co dělat se na lodi udržet a hlídat všechny věci a spolucestující, ať zůstanou na palubě. Nic pro slabší povahy. Teprve když jsme po půlhodinové adrenalinové jízdě na vlnách šťastně přistáli u mola a cestou městem do hotelu z nás doslova crčela voda, přišlo nám to jako zábavná historka. Další den už jsme se po šnorchlování ani nepřevlékali do suchého, nemělo to smysl. (Foto: Gunnar Loibl)3. Život s jezerem. Místní dobře znají tyhle odpolední rozmary počasí a neradi zůstávají na vodě do pozdních hodin. Není to pravidlem po celý rok, období dešťů je v tomhle ohledu pochopitelně mnohem horší. I několikaminutový déšť pak může přinést takovýto až apokalyptický pohled. Jenže to není po hurikánu, takhle se na březích žije. V domě huj, venku… (Foto: Markéta Rejlková)4. Odpadky v Sorowaku. Moje první setkání s jezerem Matano proběhlo v hlavním přístavu jediného většího města v celé oblasti jezerního systému Malili. Ostatní vesnice a městečka jsou mnohem menší. Plasty a jiné odpadky jsou na ulicích Indonésie všudypřítomné, tento koutek mého milovaného jezera je ale i na zdejší poměry děsivý. Sem přicházejí lidé, kteří se potřebují dostat do vesnic na opačném břehu. Vyloďují se tu trhovci se svým zbožím. V době prázdnin a svátků tady na výletní plavby nastupují rodiny, které si přijely „užít jezero“. A tohle je nepřekvapuje, vůbec to neregistrují. (Foto: Markéta Rejlková)5. Krabi úplně všude. Konečně pojďme k něčemu pozitivnímu, ať to nevypadá, že je Sulawesi nebezpečným a nevábným místem. Co mě hodně baví a nečekala jsem to, to je množství krabů (a také krabích druhů, které ale v případě těch říčních vypadají hodně podobně a mám v nich zmatek). Jsou i v malých potocích, ve vodopádech… krabí ráj! (Foto: Markéta Rejlková)6. Vlny (podruhé). Dřív než záludnosti lodní dopravy jsem čelila poznání, že vlny v sulaweských jezerech jsou zatraceně silné a komplikují focení. U skalnatých břehů navíc hrozí kolize s ostrým kamenem, tím spíše, že tam bývá vždycky hodně zvířat k pozorování a člověk zapomene vnímat okolí. Tohle je ale bezpečná mělčina v jezeře Poso. A taky plná zvířat. (Foto: Markéta Rejlková)7. Pelagické krevety. Tohle jsem měla na mysli, když jsem výše zmiňovala skalnaté břehy. Různá zákoutí mezi skalami, kde se voda mele, nebo stinné zóny mezi kameny a napadanou či převislou vegetací jsou perfektním místem pro pozorování pelagických krevet. Jsou jich stovky, někdy i tisíce, a vy se ocitnete mezi nimi a je vám jasné, že takovou věc jinde na světě nezažijete. Pohupují se s masou vody a vy s nimi, okouzlení a vděční přírodě, že tohle „vymyslela“. (Foto: Markéta Rejlková)8. Mlha v Mahaloně. A nebo bych mohla napsat, že mě překvapila netušená blízkost krokodýlů? Žijí v jezeře Towuti a v řece Tominanga, která se do Towuti vlévá právě z Mahalony. Tady tuhle mělkou, bahnitou mělčinu s gigantickými otéliemi a mizernou viditelností jsme našli právě nedaleko místa, odkud z jezera Tominanga vytéká. Neměli jsme s sebou zrovna nikoho místního, kdo by nám řekl, že nemáme lézt do vody. Na Towuti jsme to slyšeli opakovaně. (Foto: Markéta Rejlková)9. Chlupaté řasy. O tom, že se porost řas v jezeře Matano šíří a představuje navíc k invazi flowerhornů ještě další podstatné zhoršení životních podmínek pro bezobratlé, jsem věděla dopředu. Ale akvarista si šíření řas představuje jinak. Tady jsou všude podivné houbovité hnědé povlaky, měkké a tlusté. Není to hezké a pokrývá to kameny, na kterých by jinak šneci a krevety spásali biofilm. V místech silného proudění z hlubin jsou řasy delší a vytvářejí až strašidelnou atmosféru. (Foto: Markéta Rejlková)10. Zelené zákoutí. Kromě ikonických rostlin Sulawesi, jako je Otteliamesenterium a parožnatka Chara sp., je v jezerech překvapivě hodně jiných rostlin. Primárně jsou však jezera kamenitá, místa s výskytem jakýchkoliv rostlin jsou roztroušená. Takovouto vyloženě zelenou oázu jsem zatím našla jen jednu. Je to bohužel vyhledávaná školka pro malé flowerhorny, párů vodících mláďata jsem tu viděla mnoho. Hadohlavec je také nepůvodní… (Foto: Markéta Rejlková)11. Malawi v jezeře Poso. Melanochromis auratus je tu nejhojnější rybou. Má daleko menší dopad na původní biotu, než je tomu v případě jezera Matano a neblaze proslulého flowerhorna. I tak je to zvláštní pocit, být přímým svědkem této invaze. (Foto: Markéta Rejlková)12. Miratesta celebensis a její mělká teplá lokalita. Tohle je nejzvláštnější tvor a pro mě i největší důkaz jedinečnosti a podivnosti sulaweských jezer. Tento druh plže nejenom divně vypadá, ale žije jen v jedné velmi malé části jezera Poso. Je tu nezvykle mělko a naměřili jsme i trochu teplejší vodu. Vysvětluje to, proč se miratesta jinam nešíří? A možná i to, proč je její akvarijní chov extrémně obtížný? (Foto: Markéta Rejlková)13. Množství šneků. Na kamenech, na dřevě, na měkkém dně. Tohle tedy na Sulawesi trochu čekáte, ale když při bližším pohledu zjistíte, že kromě tylomelanií jsou tady i další „vrstvy“, nejde to přejít bez údivu. Ty černé kuličky, často jen o málo větší než milimetr, jsou zástupci rodu Sulawesidrobia. (Foto: Markéta Rejlková)14. Kameny. Kameny (nebo spíš kamínky) miluju a ráda sbírám, ale nejpozoruhodnější kousky jsem si mohla jen vyfotit :;). Obzvlášť jezero Poso je geologický klenot, protože okolo něj a přímo v něm najdete pestrou škálu tvarů, barev a struktur. I tady prostě žasnete a děkujete přírodě. (Foto: Markéta Rejlková)15. Zelené houby. Tady myslím není třeba nic vysvětlovat. Tyhle houby jsem našla až při mé druhé návštěvě Sulawesi, nečekala jsem je a byla jsem jimi úplně nadšená. Hub je tu jinak více různých druhů, ale tahle sytě zelená je pro mě nej. (Foto: Markéta Rejlková)[1] https://sulawesikeepers.org/cs/uvod/
