Dicrossus maculatus

Tato nádherná rybka s českým názvem hřebenáček skvrnitý pochází z povodí Amazonky, konkrétně z oblasti v okolí brazilských měst Santarém (ústí Rio Tapajós) a Parintins (ústí Rio Maués-Açu). V přírodě žije převážně v čiré vodě bez hnědavého zbarvení způsobeného výluhy rostlinných látek. Parametry vody se liší dle lokalit, ale obecně se dá říci, že má tyto hodnoty: pH 4,5–6, teplota 22–26 °C, tvrdost 1–10 °dGH. Všechny hodnoty jsou proměnné v závislosti na ročním období a s tím spojenými dešťovými srážkami s následným rozvodněním toků.

*Dicrossus* *maculatus* – samice.
(Foto: Michal Klacek)

Pro tento druh ryb je vhodné zařídit nádrže v podobném stylu, jako ty vyobrazené na přiložených fotografiích, pokud možno s vrstvou sedimentů a pestrým biologickým materiálem. Jen tak se projeví jejich přirozené chování, kdy ryby při hledání potravy přemísťují i daleko větší listy a jiné překážky, než jsou samy. V jemném detritu si chvěním těla a za použití ploutví umí odhalit potravu skrytou pod vrstvou zmíněného materiálu. Toto chování zůstává v holých nádržích potlačeno.

Hřebenáčci přijímají téměř výhradně živočišnou potravu ve formě živých či mražených komářích larev, žábronožek nebo jiného planktonu apod. Dají se však naučit i na suché granulované krmení, ale nedá se říci, že by z toho byli nadšení. Však vy také jistě radši krkovici než suchý chleba :-). Potěr těchto ryb se rozkrmuje hned po rozplavání čerstvě vylíhnutými naupliemi žábronožky.

Dicrossus maculatus je harémová ryba. To znamená, že pro chov je ideální na jednoho samce tři a více samic. Nejmenší vhodný objem pro takovou skupinu je 100 l čistého objemu nebo plocha dna 80 x 40 cm. V nádrži 200 l a více se snese samců víc. Co se týče snášenlivosti, tak tyto ryby nemají problém s žádným druhem hejnových ryb nebo jiným druhem cichlidek.

**Červená řitní a žluté břišní ploutve ve výrazných barvách jsou signálem pro samce, že je samička připravena ke tření. Toto výrazné zbarvení má po celou dobu odchovu potomstva.**
(Foto: Michal Klacek)

Já pro chov hřebenáčků používám vodu z reverzní osmózy tak, jak z ní vyteče, upravím ji přidáním pár kapek 85% kyseliny fosforečné. Potom má pH hodnotu 5 a vodivost do 50 μS/cm. pH je v takové vodě dle mých zkušeností celkem stabilní za předpokladu, že má nádrž objem alespoň 60 l. V menších nádržích pH vlivem znečištění klesá ještě níž, což je nežádoucí pro oplození jiker. Vodu v takových nádržích měním nepravidelně v závislosti na hodnotách NO látek. Není výjimkou, že vodu neměním i dva měsíce. Ale vše je závislé na míře zarybnění a druhu potravy. Teplotu mám po většinu roku v rozmezí 24–28 °C dle sezóny. Ryby nemají problém v létě zvládnout dlouhodobě teploty i kolem 30 °C, což se o mně říct nedá :-).

Při těchto podmínkách není tak složité odchovat i vlastní ryby. Hřebenáčci se třou na podklad na volném prostranství a nikoli do jeskyněk jako rod Apistogramma. Nejčastěji mívají v průměru 80–100 jiker. Starší jedinci mohou překvapit i 150 ks bílých jiker. Z nich se při teplotě 27 °C za 3 dny vykulí potěr a za dalších 5–6 dní se rozplave.

Pokud výtěr probíhá v dostatečně velké nádrži, což je pro skupinu jeden samec + tři samice nejméně 100 l, pak není třeba nijak zasahovat. Ale problémy nastanou ve chvíli, kdy výtěr provádíme v malé nádrži cca 50–70 l. Tam je samice schopna hned po výtěru samce ubít a vůbec jí přitom nevadí, že je samec jednou tak velký. A pokud si představíte, že samec má v dospělosti i 10 cm, tak je ta samička poměrně odvážný tvoreček :-).

Tyto cichlidky se dožívají zpravidla 3–5 let. Horní hranice věku dosáhnou za předpokladu života v nádržích s velmi nízkým obsahem dusíkatých látek.

Každému, komu se tyto nepříliš rozšířené ryby líbí, doporučuji zkusit jejich chov. Při dodržení základních požadavků nejsou hřebenáčci vůbec nároční. Doporučuji je nejen proto, že to jsou nádherné ryby, ale i pro jejich jedinečné chování, které je typické jen pro ně.