Rájovčíci rodu Parosphromenus v přírodě a v péči člověka

V současné době je do rodu Parosphromenus zařazeno 20 druhů a ještě mnohem větší množství blíže neurčených populací. Jedná se o jedny z nejmenších labyrintek, které se ovšem od ostatních labyrintek v některých aspektech zásadně odlišují. Když slyšíme o labyrintkách, většina akvaristů si představí mělkou, stojatou, často silně znečištěnou vodu s vysokou chemickou spotřebou kyslíku, ve které většina příslušníků tohoto podřádu dokáže žít jen díky notoricky známému orgánu. Přestože rájovčíci disponují plně vyvinutým a zcela funkčním labyrintem, vlastně ho vůbec nepotřebují, protože žijí v tekoucí a dobře prokysličené vodě.

V akváriu jsou rájovčíci rodem pro opravdové hobby chovatele, svými nároky předurčeným ke komerčnímu neúspěchu. Jejich adaptace na extrémní životní podmínky s sebou nese mnoho zajímavých projevů, jsou mimořádně atraktivně zbarvení a vzhledem k vysokému stupni ohrožení všech druhů a populací je nezbytné snažit se přispět k jejich zachování alespoň v péči člověka.

Jak to vypadá v přírodě

Zástupci rodu Parosphromenus se v přírodě vyskytují na Malajském poloostrově, Sumatře, Borneu a na některých ostrovech Riau. Typické lokality výskytu představují potoky a říčky, které vytékají z močálů nebo jen z pralesní půdy v primárním deštném pralese poté, co voda poměrně dlouhou dobu prochází silnými vrstvami tlejícího organického materiálu. Je důležité si uvědomit, že vrstvy tohoto materiálu jsou obrovským rezervoárem vody, a tak ani v období sucha se parametry vody na lokalitách významně nemění, jen je jí poněkud méně než v období dešťů. Díky své dlouhé cestě ve stínu pralesa je voda chladnější, než bychom čekali, dobře prokysličená a naprosto čirá.

Společným znakem těchto toků jsou břehy silně zarostlé různými druhy trav, kapradin a další vegetace, jejíž listy a větve přerůstají až do vody. Dno pak bývá pokryto silnou vrstvou spadaného listí a větví, takže bez ohledu na to, zda se na konkrétním stanovišti vyskytují submerzně rostoucí vodní rostliny, je v blízkosti břehů dostatek úkrytů. Právě v těchto příbřežních zónách najdeme rájovčíky. Tam, kde mají možnost, preferují parosphromeni místa s hlubší vodou a často je najdeme i v hloubce větší než jeden metr.

Barva vody je vzhledem k velkému množství huminových látek, tříslovin a rostlinných barviv tmavě hnědočervená. pH se většinou pohybuje okolo 4, ale výjimkou nejsou ani hodnoty ještě nižší a k hodnotám blížícím se pH 5 stoupá většinou jen při silných deštích. Současně je pro takové lokality charakteristická i velmi nízká mineralizace podloží a s ní spojená nízká vodivost pouhých několik μS. Takové prostředí je samozřejmě velmi nehostinné a od svých obyvatel vyžaduje vysoký stupeň adaptace. Vzhledem k minimu živin, malému množství světla pronikajícího do vody a velmi nízkému pH, které společně s vysokou koncentrací různých výluhů působí silně bakteriostaticky, existuje jen minimální prostor pro rozvoj řas a bakterií, primárních článků potravního řetězce. Většinu krevetkářů asi překvapí, že se i na takových lokalitách vyskytují některé druhy sladkovodních krevetek. Ty se živí dostupným organickým materiálem a posouvají tak živiny do vyšších článků potravního řetězce. Jejich vývojová stadia a podle některých pozorování pravděpodobně i vajíčka představují základní zdroj vysoce výživné potravy pro populace rájovčíků.

Charakter prostředí vedl u parosphromenů postupně také k další adaptaci. Tou je úchvatné třecí zbarvení samců a jejich specifický způsob imponování samičkám. Kontrastní zbarvení s intenzivní zelenou, modrou nebo červenou barvou či jejich kombinacemi a výrazná iridiscence jsou nezbytným přizpůsobením malému množství světla, které proniká do vody. Samečci, snažící se přilákat samičku do svého teritoria, navíc zaujímají některou ze tří typických pozic, aby co nejlépe využili shora dopadající světlo.

U většiny druhů samec roztáhne všechny nepárové ploutve v pozici hlavou téměř kolmo dolů. Zdá se, že tato pozice umožňuje ukázat pod vodou co nejvíc barev, ale zároveň při pohledu do vody shora je samec méně nápadný pro případné predátory, a to navíc jen při pohledu přesně ve směru dopadajícího světla. To by mohlo být důvodem, proč je tato pozice při imponování v rámci rodu nejrozšířenější. Samci některých větších druhů se ovšem na hlavu nestaví a imponují samičkám jen roztažením ploutví, přičemž se většinou podobně jako v předchozím případě mírně naklání pod úhlem dopadajícího světla.

V obou případech samci po ukončení svého představení zaujmou běžnou pozici a stáhnou ploutve, takže jsou pro predátory opět prakticky neviditelní. Plavání se staženými ploutvemi včetně ocasní je typickým projevem samců, kteří se z nějakého důvodu musí pohybovat ve volné vodě.

Pro druhy P. ornaticauda a P. parvulus, které díky mírně odlišné tělesné stavbě, zbarvení a projevům během reprodukčního chování stojí v rámci rodu poněkud stranou, je typická naopak pozice hlavou nahoru navíc doplněná trhavým, hektickým „tancem“ s neustálou změnou pozic okolo samičky. 

Ohrožení

V úvodu článku jsem se již zmínil o tom, že všechny populace rájovčíků jsou vysoce ohrožené. Primárním důvodem je neustále pokračující odlesňování spolu s odvodňováním takto získané půdy. Tato aktivita bývá nejčastěji spojena se zakládáním plantáží olejových palem, jelikož Indonésie a Malajsie zaujímají první dvě místa ve světové produkci palmového oleje.

Další ohrožení s sebou nese těžba nerostných surovin. Například P. deissneri je endemitem ostrovů Bangka a Belitung, přičemž ostrov Bangka je jedním z největších světových středisek těžby cínu a s výjimkou turisticky atraktivních pláží a již méně atraktivních plantáží olejových palem je vlastně celý obrovským cínovým dolem.

Některé druhy rájovčíků se sice vyskytují na rozsáhlejším území, ale populace z jednotlivých lokalit se vzájemně liší, a tak zničení každé jednotlivé lokality představuje nenahraditelnou ztrátu. I v případech, kdy nedojde k okamžitému zničení lokality, je většinou změna podmínek nad síly populace a ta postupně pod tlakem větších environmentálních změn zanikne.

Jak jedna z lokalit – konkrétně místo zvané Cherating, které je, nebo dost možná spíše bylo domovem jedné z populací P. nagyi – vypadala v roce 2007 a jak vypadá dnes po zásahu dřevorubců, je vidět na fotografiích Zahara Zaharíi, kterému za rychlé vyfocení lokality pro potřeby článku patří mé velké poděkování.

Parosphromenus-Projekt

Primárním cílem Parosphromenus-projektu (P-P), založeného a dodnes i řízeného profesorem Peterem Finkem, bylo vytvořit globální konzervační síť pro záchovný chov všech druhů i doposud nepopsaných forem rodu Parosphromenus v akváriu. Základem sítě jsou hlavně soukromí chovatelé, mnohdy nadšenci, kteří se chovu rájovčíků stejně jako Peter věnují po mnoho let. Z jejich nádrží pak pochází mnoho skutečných akvarijních klenotů, přesněji řečeno populací ze soukromých odchytů jednotlivých členů. Ty jsou tak cenné proto, že se jedná o rybky odchycené často jen jednou nebo dvakrát na konkrétních mnohdy již neexistujících lokalitách a nikdy nebyly dostupné z komerčních importů. Některé z těchto populací už vlastně existují jen v nádržích členů projektu.

Aby bylo zabezpečeno jejich udržení alespoň v akvarijním chovu, mají tyto populace své kmotry. To jsou členové projektu, jejichž úkolem je věnovat se především produktivnímu rozmnožování jednotlivých druhů a populací, což umožňuje jejich další distribuci mezi podobné nadšence, ochotné podílet se na jejich udržování.

P-P kromě záchovných chovů a distribuce rájovčíků vyvíjí i další činnosti směřující k ochraně těchto druhů a spolupracuje v tom s dalšími jednotlivci a institucemi. Velice důležitý je census, tedy jakési sčítání parosphromenů, které probíhá dvakrát ročně. To umožňuje sledovat aktuální stavy v chovech a učinit vše pro záchranu populací, u kterých se počet jedinců snižuje a nebo jim hrozí vyhynutí i v akváriích.

Všechny zájemce o chov rájovčíků nebo o další informace o souvisejících tématech bych proto rád pozval na webovou stránku Parosphromenus-Project. Součástí webu je kromě obrovského množství informací a fotografií i specializované a velice živé fórum, zaměřené na vše, co s rájovčíky souvisí, kde je možné získat rady a seznámit se s názory těch nejzkušenějších chovatelů. Členství v projektu je zdarma a každého, koho rájovčíci zajímají, mezi sebou rádi přivítáme.

Rájovčíci v akváriu

Z výše uvedených informací je zřejmé, že zástupci rodu Parosphromenus nejsou vhodnými chovanci pro naprosté začátečníky. Na druhou stranu chov a odchov rájovčíků v péči člověka není většinou zdaleka tak obtížný, jak tvrdí některé internetové zdroje, a pro pokročilejší akvaristy je spíše otázkou základní vybavenosti. Vždycky to ale budou rybky, které bychom neměli jen tak konzumovat. Měli bychom se vždy snažit o jejich rozmnožování, aby existence rájovčíků byla alespoň v našich nádržích co nejdelší.

Bohužel pořízení parosphromenů, hlavně pokud se snažíme získat nějaký konkrétní druh, se v našich podmínkách neobejde bez potíží. Občas se sice v nabídce některých českých importérů nějaká populace rájovčíků objeví, ale je tu jeden zásadní zádrhel. Vlastně nikdy totiž z nabídky obchodníků nelze zjistit, co kupujeme. Úsměvné je, že v drtivé většině případů si můžeme být jisti, že nejedná o nejčastěji nabízený druh, tedy P. deissneri. Tento druh pravděpodobně nikdy nebyl komerčně importován, a pokud ano, pak zcela výjimečně. V posledním zveřejněném censu P-P je P. deissneri zastoupen pouhými třemi jedinci a obnovení jeho populace v našich nádržích pravděpodobně nebude možné bez dalšího individuálního importu.

V obchodní sféře se s určením rájovčíků nikdo neobtěžuje, protože u mnohých vzájemně velice podobných populací je přesná determinace úkolem pro skutečného znalce, a i ten k ní potřebuje nezbytně vidět zbarvení samců během třecího chování a znát přesnou lokalitu odchytu ryb. Třecí zbarvení ovšem v nádržích prodejců vzhledem k naprosto nevyhovujícím podmínkám nikdy nespatříme a až na světlou výjimku nedávného dovozu P. phoenicurus do Německa si většinou lovci lokality použitelné pro komerční odchyt parosphromenů chrání a místo odchytu rybek a jeho název prostě neprozradí. Nejlepší metodou získání rybek je tedy nákup od chovatele, nebo pro členy P-P přes distribuční síť projektu.

Chování a možní spoluobyvatelé

Rájovčíci jsou v akváriu většinou poměrně klidné a plaché rybky. Na druhou stranu, mají-li odpovídající podmínky a nejde-li o populace, kterým bychom ze záchovných důvodů měli poskytnout ty nejlepší podmínky pro produktivní rozmnožování, je možné rájovčíky chovat i ve společnosti dalších rybek a krevetek z podobných lokalit. Jako vhodné spoluobyvatele větších biotopně zařízených nádrží lze doporučit například tlamovcové čichavce rodu Sphaerichthys a malé rasbory rodu Boraras. Tyto druhy se bez problémů vyrovnají s podmínkami prostředí a navíc z jejich strany nehrozí rájovčíkům žádný útlak. Naprosto nevhodný je ovšem společný chov různých populací rájovčíků! Nejen, že hrozí vzájemné křížení, ale samičky různých populací je od sebe téměř nemožné rozeznat a hrozí nebezpečí, že obě skupiny už nikdy nebudeme schopni spolehlivě oddělit.

Samostatnou kapitolu představuje společný chov rájovčíků s krevetkami. Pro tyto účely se ze všech druhů dostupných sladkovodních krevetek hodí vlastně jen Caridina simoni simoni. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tyto krevety skutečně podmínky v nádržích parosphromenů bez problémů snáší a přes velice nízkou mineralizaci nemají ani problémy se svlékáním. Nebezpečný může být pokles pH vody pod hodnotu 5, a hlavně příliš rychlá introdukce krevetek do nádrží s tak extrémními parametry vody. Postupné přizpůsobování je lepší prodloužit spíše na několik dní.

Vlastní soužití po vypuštění krevet do nádrže bývá bez problémů, jen u importovaných rájovčíků je skutečně potřeba do nádrží dávat jen dospělé velké krevetky. Menší kusy i přes svou překvapivou hbitost a schopnost unikat často podlehnou. Akvarijní populace parosphromenů už většinou tak dravé nejsou a za potravu považují jen vývojová stadia a malé jedince. Větší krevetky se v nádržích bez problémů množí a rájovčíci je nechávají na pokoji. V některých nádržích dokonce populace krevetek roste, i když velice pomalu. 

Nádrže – vybavení, setup a podmínky

Rájovčíky lze v akváriu úspěšně chovat dvěma způsoby. První a nejpřirozenější možností je chov rybek v menších skupinkách, zejména nemáme-li ambice odchovávat větší množství potěru. Rybky sice až na období rozmnožování nijak nevyhledávají vzájemnou blízkost, ale v přírodě se parosphromeni ve svém přirozeném prostředí vzájemné interakci nevyhnou, a pokud je nádrž dostatečně velká a opticky rozčleněná, případné konfrontace se omezí na vzájemné imponování a zahnání slabšího jedince z bezprostřední blízkosti.

Přes veškeré, někdy velmi hrozivé agresivní projevy nedochází ani v suboptimálních podmínkách k ostřejším potyčkám, natož pak ke vzájemnému zabíjení. Ve špatně zařízených nádržích však nejslabší jedinci mohou trpět stresem. Pro skupinu 5–6 ryb postačí v závislosti na velikosti druhu nádrž o obsahu asi 60 litrů, větší je ale samozřejmě lepší. Osobně chovám například bez problémů skupinu 2 samců a 3 samic v nádrži o rozměrech 45 x 40 x 35 cm (d, š, v).

Pokud se snažíme odchovat větší množství potomstva, je ideální chovat rybky v párech. V takových případech postačí nádrže mnohem menší a hlavním kritériem při volbě velikosti budou naše možnosti a ochota pečovat o kvalitu vody. Rájovčíci nejsou příliš aktivní plavci a vzhledem ke svému skrytému způsobu života nevyžadují mnoho prostoru. Použitelné jsou nádrže od 10 litrů obsahu, jen pro větší druhy jako P. quindecim nebo P. deissneri volíme nádrže kolem 20–25 litrů.

Na tvaru nádrží téměř nezáleží, osobně se mi však zdá, že rájovčíci na rozdíl např. od bojovnic ze skupiny coccina, které obývají vody podobných parametrů, preferují poněkud vyšší vodní sloupec, alespoň 20, lépe 25 cm. V moc mělké vodě jsou extrémně plaší a téměř neopouštějí úkryty. Vzhledem k tomu, že i v přírodě preferují větší hloubku, to rozhodně dává smysl.

Při zařizování nádrže máme opět možnost volit z několika možností. Rájovčíci se samozřejmě nejlépe cítí v prostředí plném úkrytů. Ideální jsou nádrže hustě zarostlé. Musíme ovšem brát ohled na to, že v podmínkách, kde se snažíme napodobit přírodní prostředí, většina druhů akvarijních rostlin neporoste, a z tohoto důvodu budeme odkázáni většinou na ty klasické „halančíkářské“, tedy mechy a různé variety Microsorum pteropus. Němečtí kolegové nedají dopustit na plovoucí rohatce (Ceratopteris), při jejichž převodu do velmi měkké a kyselé vody je ovšem třeba postupovat poněkud opatrně, jelikož náhlá radikální změna prostředí vede často ke ztrátě většiny listů a myslím, že není třeba rozsáhle popisovat, jak asi vypadá 10litrová nádrž, ve které se nám rozloží několik takových trsů. To bude jeden z případů, kdy nám rájovčíci předvedou, že labyrint skutečně mají a jsou schopni ho používat.

Co se týče volby substrátu, je možné použít jemnější pískové dno, ale parosphromeni se nejlépe cítí v nádržích s měkkým dnem, ve kterém se lze schovávat. Mnohem lepší je tedy použít granulovanou rašelinu a vůbec nejlepší pro pocit a přirozené chování ryb je několik centimetrů silná vrstva listí. To i z toho důvodu, že akvarista by měl být člověkem zodpovědným k životnímu prostředí a tomu těžba rašeliny rozhodně neprospívá.

Naprosto ideální je listí bukové, které vydrží v nádrži velmi dlouhou dobu, aniž by se nějak signifikantně rozkládalo (to samozřejmě souvisí i s parametry vody). Použitelné je také dubové listí, jen je třeba nevybírat silné kožnaté listy, které pravděpodobně vzhledem k obsaženým zbytkům mízy někdy plesniví. Listí samozřejmě sbíráme na čistých lokalitách. Spotřeba není velká, jeden kýbl listí vydrží velmi dlouhou dobu, a to pro několik malých nádrží. Před založením nebo znovuzaložením nádrže je potřeba listí na několik dní namočit.

Interiér nádrže lze samozřejmě doplnit i o další dekorace, jako jsou kořeny a větvičky. Podobně jako u jiných plachých druhů se s rybkami budeme setkávat tím častěji, čím bezpečněji se v nádrži budou cítit. V tomto bodu lze doplnit ještě jeden „fígl“ zkušených chovatelů. Malé nádržky je vhodné orientovat tou užší stranou směrem dopředu a u čelního skla navíc ponechat menší volný prostor, který budou využívat zejména samci pro prezentaci svých nádherných barev a také efektního chování v období rozmnožování. Ukazuje se totiž, že rájovčíci zdaleka nebývají tak plaší, pokud mají při pocitu ohrožení možnost uniknout na větší vzdálenost do zadní části nádrže, kde se mohou ukrýt mezi kořeny a rostlinami.

Dalším vhodným, i když ne nezbytným vybavením nádrže bude už jen jedna nebo více jeskyněk, abychom rybkám poskytli nějaký úkryt pro stavbu pěnového hnízda.

Pokud není nádrž přerybněná, lze rájovčíky chovat v nádržích bez filtrace a vzduchování. Přesto bych se přimlouval za použití malého vzduchem hnaného akvacitového filtru. O průběhu nitrifikace, tak jak ji známe z běžných nádrží, lze sice v tak kyselé vodě s úspěchem pochybovat, filtr ale zachytí rozptýlené částečky kalu. Mírné proudění a vyšší prokysličení vody, kterým napodobíme podmínky na přírodních lokalitách, rybkám velice prospívá a jsou pak mnohem spokojenější a aktivnější. S prouděním to ovšem nesmíme přehnat. Je třeba mít na paměti, že i když jsou parosphromeni v případě potřeby velmi šikovní a obratní plavci, většímu proudu jsou schopni vzdorovat jen krátkodobě a rozhodně si to nijak neužívají.  

V ojedinělých případech, kdy potřebujeme mít jistotu, že voda v nádrži bude mít alespoň po dobu vývoje jiker odpovídající kvalitu, lze nádrže zařídit i spartánsky jen filtrem a několika úkryty na holém dně. Někdy se ale pak musíme smířit s tím, že v takové nádrži si užijeme nádherné zbarvení a přirozené chování rybek jen výjimečně, a jedná se spíše o nouzové opatření vhodné při akutní potřebě produktivního odchovu nejvzácnějších populací.

Co se týče osvětlení, rájovčíkům mírnější světlo sice většinou nijak nevadí, ale osobně se snažím dělat všechno proto, abych podmínky držel v rámci možností co nejblíže přírodě. Naprosto stačí běžné osvětlení místnosti, kde ryby chováme, nutné pro běžnou manipulaci. Nádrže jako takové není nutné přisvětlovat. Jak bylo uvedeno výše, rybky žijí v přírodě ve velmi tmavých vodách, a navíc poměrně hluboko. Logicky lze tedy odvodit, že s větším světelným tokem se v přírodě prostě nesetkají. Každý organismus je produktem svého prostředí a vzhledem ke snaze o záchovný akvarijní chov někdy již vyhynulých populací nebo populací ohrožených vyhynutím v blízkém časovém horizontu bychom se měli snažit nedávat rybkám zbytečné impulzy k vývoji jiným směrem.

Závěrem k teplotě. Obecně lze pro zástupce rodu Parosphromenus doporučit teploty v rozmezí 22–26 °C. Některé zdroje uvádí jako teplotní maximum až 28 °C, ale tuto teplotu lze doporučit spíše jen krátkodobě při pokusech o rozetření dlouhodobě stagnujících párů nebo při léčení, jinak je chov při teplotách vyšších než 26 °C zbytečný. Optimální teplota pro chov a odchov se může u jednotlivých populací lišit, ale zároveň je teplota asi jediným z parametrů prostředí, u něhož rájovčíkům přizpůsobení nečiní vetší problémy. Rybky je jen třeba pozorovat a všímat si případných změn vybarvení a chování.

Např. u jedné z populací P. aff. bintan původem pravděpodobně ze Sumatry jsem zpočátku chovu při poklesu teploty pod 24 °C pozoroval zvýšenou plachost, rybky byly vybledlé a jevily jen malý zájem o potravu. Při zvýšení teploty nad zmíněnou hranici došlo rychle k obnovení aktivity, rybky proplouvaly nádrží, sháněly se po potravě a jejich zbarvení bylo opět kontrastní. Přijal sem tedy nutnou teplotu jako fakt a do nádrží instaloval topná tělesa s termostatem, abych se napříště vyvaroval výkyvů pod tuto hranici. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po několika měsících zjistil, že jsem při výměně vody topné těleso odpojil a zapomněl ho vrátit do zásuvky. Po podzimním ochlazení klesly denní teploty až na 22 °C a v noci byly pravděpodobně ještě o něco nižší. Tak pomalá změna tentokrát evidentně žádné problémy nezpůsobila, jelikož výše popsané změny vybarvení ani chování jsem nepozoroval a rybky se v 10–12 denních intervalech pravidelně třely.

Tím samozřejmě nemíním nabádat k otužování rájovčíků a uvádím to jen pro zajímavost. Podobně jako u osvětlení je vhodné snažit se rámcově držet podmínek na přírodních lokalitách.

Voda – příprava a výměny

Pojďme se tedy zabývat tím, jakou vodu lze, většinou po dalších úpravách, použít, případně jak si můžeme vyhovující vodu připravit v domácích podmínkách. Prvním předpokladem pro přípravu ideální vody pro chov a odchov rájovčíků je tedy to, abychom měli k dispozici čistou a velmi měkkou vodu s co nejnižší mineralizací. Na překážku jsou hlavně tvrdost tvořící kationty a alkalita, zejména při odchovu. Po další úpravě jsou tedy použitelné různé přírodní vody „neonkového typu“, někteří němečtí kolegové dosahují velmi dobrých výsledků s vodou dešťovou a samozřejmě nejjednodušším zdrojem bude reverzní osmóza (dále RO) nebo ionexové kolony.

Jak bylo popsáno v kapitole o přírodních lokalitách, parosphromeni obývají až na jedinou výjimku, kterou je P. paludicola, žijící často na méně extrémních lokalitách, velmi „černé“ a silně kyselé vody s téměř nulovou mineralizací. Obecně je rájovčíky vhodné chovat ve velmi měkké vodě s pH okolo hodnoty 5. Občasné zmínky o uspokojivém chovu a hlavně odchovu parosphromenů ve vodách s vyšším pH jsou spíše výjimečné a klíčovou úlohu zde pravděpodobně hraje nízká bakteriální nálož vody v konkrétních nádržích.

Při použití RO většinou v závislosti na parametrech vstupní vody a kvalitě membrány obsahuje permeát nějaké zbytkové ionty, a z tohoto pohledu nebývá už nutno žádné další přidávat. Použijeme-li ionexy, zejména dnes velice oblíbené a pohodlné mixbedy, které dokážou vodu vyčistit opravdu dokonale, je vhodné přidat stopové množství tvrdší vody, stačí do vodivosti 10–15 μS/cm. Tuto vodu je už možné dále upravovat, většinou bude nutné ještě snížit pH a obohatit vodu o huminové látky, případně další rostlinné výluhy.

Pro snížení pH lze použít některou z vhodných běžně užívaných anorganických kyselin nebo přírodní materiály, jejichž výhodou je většinou i současné obohacení vody o huminové látky a případně třísloviny. Pokud tedy použijeme ke snížení pH kyselinu, bude vždy nutné tyto látky ještě do vody doplnit. pH není potřeba snižovat až k hodnotám uváděným z přírodních lokalit, obvykle stačí hodnota cca 5, jen pro některé náročnější a citlivější druhy, jako P. parvulus a P. ornaticauda, může být potřeba vodu pro iniciaci tření a bezproblémový vývoj jiker okyselit ještě více.

Vodu se správnou mineralizací je samozřejmě možné nějakou dobu filtrovat ve zvláštní nádrži přes rašelinu. Tato metoda je naprosto vyhovující. Většina akvaristů ale na podobné úpravy nemívá po ruce volnou nádrž. V takovém případě lze s úspěchem použít dvě libovolné nádoby a přibližně metrový válec (hodí se např. silnější plastová odpadní trubka, kterou zespoda uzavřeme provrtanou zátkou vyloženou akvacitem o porozitě 20 PPI nebo i sesazené 2litrové PET lahve, kterým odřízneme dno a výtokové hrdlo opět napěchujeme akvacitem), naplněný rašelinou. Přes toto zařízení vodu pomalu překapeme, množství potřebné na běžné výměny tak lze upravit v zásadě přes noc.

Když rašelina ve válci přestává barvit, není vůbec potřeba ji vyhazovat, jen odstavíme válec s mokrou rašelinou asi na 10–14 dní někam stranou. Zdá se (je to ovšem jen moje teorie), že v silné vrstvě rašeliny uzavřené v neprostupném plastovém obalu stačí střídavé sycení vodou a opětovné vysychání ke střídání anoxické, možná i anaerobní a aerobní fáze, což umožňuje při pokojové teplotě poměrně slušný průběh dalšího procesu humifikace. Na rozdíl od neustálého promývání rašeliny okysličenou vodou ve filtrech pak nedochází k tak rychlému vyčerpání a při příštím použití vše funguje jako na začátku, takže rašelinu lze tímto způsobem použít mnohokrát.

Někdy narážíme na problém, že rašelina není sama o sobě dost kyselá a pH se nedaří snížit na požadovanou mez. Pak můžeme využít schopnosti rašeliny, respektive huminových kyselin vyměňovat kationty a do vody, kterou potřebujeme okyselit, přidat menší množství vody tvrdší. Tímto způsobem získáme vodu téměř stejně měkkou, ale o něco kyselejší než při prostém louhování demineralizovanou vodou.

Jako poslední poznámku k rašelině uvádím, že opravdu není nutné v panice používat výhradně rašelinu dodávanou pro akvaristické účely a lze bez obav použít čistou zahradní rašelinu bez dalších aditiv.

Jak už jsem ale zmínil, z ekologických důvodů se už nějakou dobu používání rašeliny vyhýbám, jak to jen jde, a z toho důvodu si připravuji vodu pro rájovčíky alternativní metodou. Základem je permeát z RO, jehož pH snižuji větším množstvím macerátu z olšových šištic. Stačí louhovat přibližně jednu velkou hrst v litru RO vody. Dále přidávám 1 l výluhu z listu mandlovníku mořského. Stačí polovina velkého listu opět na 1 litr demineralizované vody. Obojí je potřeba louhovat přibližně týden. Aby bylo složení co nejkomplexnější, přidávám ještě dvojnásobnou dávku preparátu Aquahum, tedy 1 ml, a doplním RO vodou na celkový objem 10 l vody. Takto připravená voda má většinou pH mírně pod 5, je hodně tmavá a vzhledem k obsaženým látkám je ideální pro vývoj jiker, které jsou velmi citlivé vůči bakteriím a plísním.

K mandlovníku je potřeba podotknout, že kvalita listů běžně dostupných v prodejní síti bývá většinou nevalná. Často se jedná o ještě zelené listy sebrané přímo ze stromů a ihned usušené, které se skutečným ketapangem, jaký používají asijští chovatelé, mají jen pramálo společného. Skutečně kvalitní listy se sbírají, až když přirozeně opadají ze stromů. Jsou hnědé až hnědočervené a typicky sladce, jakoby medově voní. Takové listy lze vřele doporučit všem chovatelům.

Co se týče výměn vody, platí zde jednoduché pravidlo. Čím více a častěji, tím lépe. Rájovčíci žijí v tekoucích vodách s relativně konstantní kvalitou a pro udržení kvality vody v malých, navíc špatně čistitelných nádržkách, jsou časté výměny vody nezbytností. Vzhledem k tomu, že ve vodě takových parametrů nemá velký smysl zdržovat se záběhem nádrže, lze postupovat jednoduše tak, že cca jednou za tři měsíce nádrž vždy kompletně vyčistíme a založíme znovu. Tím bráníme nahromadění většího množství kalu v listí na dně i akumulaci produktů rozkladu listí a látkové výměny ryb. Pokud si listí předem dobře namočíme, lze po přemístění ostatních dekorací, filtru a případném vyrovnání teploty ihned vpustit rybky. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že ryby takové zacházení nestresuje, naopak většinou během jednoho až dvou dnů odmění chovatele za generální úklid výtěrem. 

Potrava

Přestože v přírodě jsou potravou rájovčíků hlavně sladkovodní krevetky, v akváriu přijímají rájovčíci vděčně jakoukoliv živou potravu. Přikrmování krevetkami je sice určitě vhodné, ale rozhodně ne nutné. Výhodou je, že rybky vystačí opravdu s málem, a proto ani akvaristé, kteří nemají možnost si v potřebném množství nalovit nebo chovat živou potravu, si v dnešní době neomezených možností nemusí zoufat, protože vyhovující živou potravu lze koupit nasáčkovanou v mnoha akvaristických prodejnách a pohodlně skladovat v chladničce. Malá spotřeba při menším množství chovanců nepředstavuje žádný problém. Většinu krmiv lze ještě nějakou dobu skladovat v uzavíratelné plastové krabičce v původním roztoku a postupně odebírat.

V případě nouze vždy nějakou dobu vystačíme s artemií občasně doplněnou prakticky libovolným sladkovodním zooplanktonem, i když to samozřejmě není optimální. Parosphromeni přijímají i drobné plže, ploštěnky a téměř cokoliv, co se v nádrži pohne. Často je možné pozorovat, jak i velké dospělé ryby oždibují dekorace a zjevně nepohrdnou ani velmi drobnou potravou.

Při chovu většího počtu rájovčíků je velmi výhodná kultivace moiny, kterou rájovčíci opravdu milují. Tímto způsobem je možné zajistit hlavní krmivovou základnu. Důležité je ale vědět, že naupliová stadia moiny mají, na rozdíl od dospělců, pro odchov menších potěrů nedostatečný obsah tuku, a proto je vhodné zvýšit obsah lipidů bioenkapsulací. Velmi dobře se hodí např. Selco. Jakmile drobotina dosáhne dostatečné velikosti a je schopná zdolat dospělou moinu, růst se většinou výrazně urychlí.

Asi nejoblíbenější jsou jakékoliv komáří nebo pakomáří larvy. Černé komáří larvy musí být skutečně nevšední pochoutkou, jelikož se pro ně rybky vydávají bez zaváhání až na hladinu, jejíž blízkosti se jinak úzkostlivě vyhýbají. Někteří zkušení chovatelé tvrdí, že bez jejich občasného podávání se rájovčíci někdy třeba celou zimu netřou.

Krmit je vhodné střídmě a potravu v nádrži alespoň částečně rozptýlit, aby si rájovčíci během krmení trochu zacvičili. Při sledování příjmu potravy zjistíme, jak jsou parosphromeni neuvěřitelně obratní a nekompromisní lovci a že dokážou zvládnout až překvapivě velkou kořist. Zdraví rájovčíci spokojení ve svém prostředí jsou až neskutečně žraví. Z popisů některých kolegů se ovšem zdá, že namísto tendence výrazně tloustnout, což u mnoha druhů vede ke snížení ochoty do tření, si štědře krmené rybky vybíjí nadbytečnou energii neustálým rozmnožováním.

Rozmnožování a odchov

Rozmnožování rájovčíků je na jejich chovu snad to nejzajímavější a zároveň jde o nejvíce zavazující činnost.

V přírodě se sice rozmnožují v období dešťů, ale v akváriu můžeme po dosažení pohlavní dospělosti očekávat s různě dlouhými přestávkami výtěry po celý rok. K rozmnožování jsou nejvhodnější jedinci asi ve věku od jednoho roku do tří let (rájovčíci se v akváriu při dobré péči dožijí často 6, někdy i více let). U velmi mladých, nebo naopak starších rybek se mohou objevit problémy s plodností. Limitující faktory představují vlastně jen živá potrava, jejíž kvalita má vliv na kvalitu i četnost pohlavních produktů, a čistota vody. U již rozetřených rybek v potřebné kondici stačí k vyvolání tření většinou částečná výměna vody. Pokud se výtěr opakovaně nedostaví, dalším stimulem může být mírné zvýšení teploty či snížení pH.

Výběr třecího místa je zcela v režii samců, kteří obhajují malá teritoria. Samečci ve třecí kondici se snaží okouzlit veškeré samičky v nádrži, a to téměř neustále. Z jejich chování tedy nelze vyvozovat, zda a jak brzy k výtěru dojde. Velmi přesné informace v tomto ohledu nám však poskytnou samičky. Svoji ochotu ke tření dávají najevo výraznou změnou zbarvení. Podélné pruhování téměř úplně vybledne a nahradí jej uniformní světle béžový odstín. Tato výrazná změna je navíc provázena i změnou zbarvení oka, kde se objeví tmavá výrazná vertikální čára, která vede přes rohovku. V anglické literatuře bývá tento jev chovateli nazýván „sexy eyes“ a oko pak poněkud připomíná oči zmijovitých hadů. Tento znak bývá během tření někdy vyjádřen i u samců.

Toto zbarvení má pro receptivní samičky pravděpodobně zásadní význam, jelikož takto zbarveným samicím je na rozdíl od všech ostatních umožněn přístup do jeskyňky, kde některý ze vzorných otců již hlídá snůšku jiker, takže samička má možnost si vybrat samce schopného ubránit teritorium a úspěšně se starat o jikry. Pokud se v blízkosti úkrytu objeví samička normálně zbarvená, je okamžitě napadena, a to i tehdy, jestliže se jedná o matku jiker nebo již vykuleného potěru, který samec právě střeží. Pokud pár nechováme v samostatné nádrži, samička brání vnější hranice teritoria.

Rybky preferují pro výtěr chráněná místa, ideálně různé úzké dutiny s velmi úzkým vstupním otvorem, kde sameček většinou staví pěnové hnízdo. V akváriu lze nabídnout různé keramické jeskyně určené původně pro krunýřovce, přepůlené malé keramické květináče, široký výběr plastových trubek, velmi oblíbené jsou mezi rájovčíky i krabičky od kinofilmu.

Výraz „většinou“ používám u pěnového hnízda záměrně. Pro některé druhy rájovčíků jsou typická poměrně velká hnízda, u jiných však často najdeme jen několik bublinek umístěných více méně náhodně mezi jikrami. Přístup se liší i u jednotlivých samců stejné populace a poměrně často se stává, že sameček postaví hnízdo až po výtěru. Stavba většinou probíhá velmi nenápadně a samečci, asi ve snaze neprozradit svůj úkryt, se pro jednotlivé porce vzduchu často vyloženě plíží. Mnohokrát jsem pozoroval, jak se sameček proplétá u dna celou nádrží, jen aby na opačném konci bleskurychle vystřelil k hladině a se vzduchem se opět co možná skrytě vrátil do své jeskyně.

V ojedinělých případech nás rájovčíci překvapí tím, že postaví hnízdo poněkud atypicky, například ve větším trsu jávského mechu nebo někde pod listem. Tyto případy jsou ale opravdu velmi řídké, protože pokud rájovčíci pohrdnou nabízenými jeskyňkami, většinou dochází k výtěru v jiném dobře maskovaném a uzavřeném prostoru, například mezi dvěma ohnutými listy, které náhodně vytvoří malý uzavřený prostor.

Zajímavé je, že někdy dojde první den k odložení jen části jiker a tření pokračuje i následující den. Vlastní tření probíhá v objetí charakteristickém pro všechny labyrintky a následně sameček nebo oba rodiče společně umístí jikry do pěnového hnízda nebo jen na holý strop jeskyňky. Jiker bývá u menších druhů 20–40, u větších druhů 60–100, ale můžeme se setkat i s větším počtem, který závisí na velikosti samice, její kondici a kvalitě a množství podávané potravy.

Pokud jikry v hnízdě nebo na stropě nedrží, bývá to téměř vždy způsobeno přílišnou tvrdostí vody. V takovém případě se sameček většinou opakovaně pokouší jikry umístit zpět na strop, a pokud se mu to nedaří, reaguje přirozeně tím, že místo aby zbytečně investoval do jiker, které se nevyvíjejí podle jeho představ, další energii, raději nějakou získá zpět – a celou snůšku zkonzumuje. Podobně postupují i starší jedinci v případech, kdy nejsou spokojeni s oplozením celého výtěru. Vzhledem k velikosti snůšky u starších ryb ovšem oplozená část může stále představovat poměrně značné množství potenciálního potomstva.

V obou případech, zejména u vzácných a méně rozšířených populací, je vhodné snůšku odebrat a pokusit se o umělý odchov. Ten je ale u rájovčíků extrémně obtížný, jelikož jikry jsou velmi citlivé vůči bakteriím a také velice snadno zaplísní. Na rozdíl od samců, kteří dokáží jednotlivé defektní jikry jednoduše rozpoznat, nepozná chovatel na bělavých jikrách, kde není patrný ani perivitelinní prostor¹, bohužel vůbec nic, a tak i odstraňování těch mrtvých představuje zásadní problém.

Během umělé inkubace jiker rájovčíků doporučuje většina zkušených chovatelů přídavek akridinových barviv, nejčastěji trypaflavinu. Zásobní roztok připravíme rozpuštěním jednoho gramu barviva v jednom litru destilované vody a následně dávkujeme 1,5 ml toho roztoku na 1 l vývojové vody.

Günter Kopic, který má s odchovy rájovčíků více než dvacet let zkušeností, doporučuje po vykulení larev dvoutřetinovou výměnu vody. Zdá se, že jikrám obecně výměny vody nijak neublíží, samozřejmě pokud výrazně neměníme její parametry. Často se mi stalo, že jsem si snůšky nevšiml a ani velká výměna vody za čerstvě připravenou jim žádným způsobem neublížila. Zde se lze obávat snad jen výrazného teplotního rozdílu. Podobně je tomu během vývoje i s larvami. Ani jim výměnou vody nijak neublížíme.

Pokud vše probíhá normálně a snůšku není nutné izolovat, sameček se o ni po celou dobu jejího vývoje – což trvá většinou 7–10 dní podle teploty – vzorně stará. Tedy někteří samečci. Velice mě pobavilo, když jsem zjistil, že u parosphromenů existují v tomto ohledu dva typy samců. První z nich jsou skutečně vzorní otcové, kteří během péče snůšku prakticky neopouštějí, téměř z tohoto důvodu nepřijímají potravu a ve chvílích, kdy zrovna nepečují o jikry, alespoň střeží vstupní otvor třecí jeskyně. Potravu přijímají jen v případě, že ji podáme do bezprostřední blízkosti tohoto otvoru, a poté, co se velmi střídmě nasytí, se okamžitě vracejí ke svým povinnostem.

Druhý typ samců má na celou věc zjevně poněkud prozaičtější pohled. Když jsem jednoho z těchto samečků během svých prvních odchovů viděl, jak se druhý den po výtěru spokojeně poflakuje po akváriu a prohání samičku, musím se přiznat, že jsem propadl zklamání a myslel jsem, že výtěr bude ztracený. Až po kontrole jeskyně jsem zjistil, že jikry jsou všechny na svém místě. Během dalších dnů se ukázalo, že sameček se občas „zastaví doma“, jikrám věnuje nezbytnou péči a znovu se vrací ke svým oblíbeným činnostem, tedy ke shánění potravy a imponování samičce. Tuto lajdáckou strategii péče praktikuje zmíněný samec pokaždé a podotýkám, že odchov všech snůšek od zmíněného páru proběhl naprosto bez problémů. Sameček dokonce dorostl největších rozměrů, což přičítám tomu, že na rozdíl od ostatních samců nedrží po dlouhé časové úseky nucenou dietu. Bude velmi zajímavé sledovat, zda samci z jeho potomstva budou mít strategii podobnou, nebo zda se jedná o jev náhodný.

Tento sameček také nikdy nepřestěhoval jikry ani larvy během vývoje na jiné místo v nádrži, což je u úzkostlivých otců poměrně běžný jev, hlavně když je kolem nádrže rušno a k výtěru dojde v její přední části. Pokud se tedy jikry ztrácejí nebo během naší nepřítomnosti úplně zmizí, není hned nutné výtěr považovat za ztracený. Většinou v takovém případě postrádáme i samečka, který o snůšku skrytě pečuje dál.

Při pokusech o odchov máme několik možností, jak po výtěru postupovat. Chovatelé bez větších zkušeností se můžou pokusit o extensivní chov. Většina párů sice své potomstvo po rozplavání požírá, ale ve správně zařízené nádrži obvykle nějaké množství mláďat v úkrytech postupně doroste do velikosti, kdy je už rodiče za potravu nepovažují. První možností je tedy nechat všemu volný průběh. Pokud máme k dispozici větší množství nádrží, můžeme bezprostředně před rozplaváním oba rodiče odlovit.

Doba vývoje je podle teploty vody prostředí různě dlouhá. Celý proces trvá obvykle 7–10 dní. K líhnutí embryí dochází za 24–36 hodin po nakladení jiker. Po vykulení jsou eleuterembrya, podobně jako jikry, žlutobílá. Za několik dní však ztmavnou a v tomto stadiu se již většinou obejdou bez další péče samečka, takže je možné ho odlovit. K rozplavání protopterygiolarev dochází většinou 2–3 dny po ztmavnutí.

Poslední možností je pak vylákat samečka z úkrytu a odebrat z nádrže jeskyni s výtěrem. Obvykle postupuji tak, že ji prostě ihned vyměním za jinou. Při opakované krádeži se může stát, že se rybky přestanou do jeskyňky vytírat a musíme alespoň změnit její pozici, aby ji sameček začal znovu považovat za bezpečnou.

Nyní se ale pojďme věnovat odchovu a odkrmení potěru. Izolované zárodky umísťuji i s úkrytem do plastových transparentních vaniček od zmrzliny, které kvůli tepelné stabilitě a zastínění nechávám plavat na hladině nádrže rodičů. Do vaničky je vhodné přidat jako úkryty i několik listů z původní nádrže. Tato metoda je velmi užitečná při odchovu menšího množství plůdku. Tak malý prostor je výhodný, protože plůdek rájovčíků prakticky neopouští úkryty a v žádném případě nemůžeme očekávat, že se vydá na lov do otevřeného prostoru, a ve vaničkách lze dobře udržovat vysokou hustotu kvalitní potravy s její minimální spotřebou.

Protopterygiolarvy po rozplavání bohužel nejsou schopny přijmout nauplie artemií, a to ani SFB², takže asi první 3 dny je nutné krmit potravou mnohem jemnější. Nejlepších výsledků dosáhneme při krmení vířníky. Ti ovšem rychle ztrácejí výživnou hodnotu, a tím se dostáváme k další výhodě odchovu ve vaničkách. Jak už jsem zmiňoval, vývojová stádia rájovčíků velmi dobře snášejí i velké výměny vody, pokud se jedná o vodu shodných parametrů a teploty. Dvakrát za den tedy provádím výměnu 50 % objemu. Tím se zbavíme i velké části vyhladovělých vířníků a můžeme přidat čerstvé. Třetí den už největší plůdek přijímá nejmenší nauplie artemií (Sanders premium).

Po celou dobu odchovu bychom měli podávat co možná největší a nejvýživnější potravu, jakou je plůdek schopen ulovit a pozřít. Energie, kterou plůdek vynakládá na lov jednotky kořisti, je prakticky stejná, takže je samozřejmě výhodné, když na příjem stejného množství energie vynaloží při lovu menšího počtu kořisti méně úsilí. Na větší krmivo přecházíme postupně a vířníky je možné přestat krmit asi po pěti dnech, kdy už všechen potěr většinou bez problémů přijímá nauplie artemií. Jakmile je to možné, je vhodné začít přidávat bioenkapsulované nauplie druhého instaru a postupně podávat stále větší potravu.

Asi po 14 dnech je i při pečlivé péči vhodné přemístit plůdek do větších plastových vaniček nebo malé elementky, jelikož rostoucí rájovčíci začínají být vzájemně poměrně silně agresivní. I zde nám velice pomůže listí, které rozčlení prostor a poskytne pro všechny dostatek úkrytů. Takto odchovávaný potěr roste většinou stejnoměrně a rychleji, kdežto při odchovu ve větších nádržích jedinci neschopní ubránit pozice na místech s nejvyšší hustotou potravy v růstu často zaostávají a růst je celkově pomalejší, jelikož se rybky tak dobře nezakrmí. Obecně je ale růst rájovčíků velmi pomalý až do chvíle, kde je možné podávat komáří larvy. Pohlavní dospělosti dosahují první rybky asi po devíti měsících.

Závěr

Cílem tohoto článku bylo seznámit čtenáře podrobněji se životem a rozmnožováním rájovčíků v přírodě a v akváriu. Pevně doufám, že uvedené informace zaujmou alespoň někoho a snad i do té míry, že se o chov, a hlavně odchov některé z populací rájovčíků pokusí. Rájovčíci nejsou jen nároční a nepřizpůsobiví, jsou hlavně opravdu velice krásní a zajímaví. Jejich udržení a další rozšíření v akvarijních chovech nám dává možnost se alespoň pokusit zmírnit následky existence našeho druhu na planetě Zemi a to je, věřte mi, velice dobrý pocit.

Velké poděkování za fotografie poskytnuté pro účely tohoto článku patří Helene Schoubye, Zaharu Zahariovi a Romanu Rakovi.

[1] parosphromenus-project.org

Poznámky pod čarou:

1. Perivitelinní prostor: Prostor mezi žloutkem a obalem jikry vyplněný perivitelinní tekutinou. Z pohledu akvaristy je důležité, že k uvolnění této tekutiny dochází až po oplození jikry. Tento prostor bývá u transparentně zbarvených jiker, např. u characid, halančíků a mnoha dalších druhů, viditelný buď pouhým okem, anebo lupou. Pozorujeme-li, že došlo k uvolnění perivitelinní tekutiny, můžeme si být jisti, že jikry jsou nebo byly oplozené. Z pouhého zbělení jiker nelze vyvozovat, zda byly oplozené nebo ne, zbělejí totiž i jikry, které oplozené byly, ale vyvíjely se defektně. ↩︎
2. SFB: Vžité označení některých kmenů artemií ze San Francisco Bay, které se vyznačují znatelně menší velikostí nauplií než běžně užívané žábronožky a většinou i vyšším průměrným obsahem některých nenasycených mastných kyselin. Produkce těchto cyst pro komerční účely je velmi omezená a jejich cena je téměř dvojnásobná ve srovnání s cystami kategorie premium grade. ↩︎