Hořavka očkatá Rhodeus ocellatus

Ryba, která své potomstvo svěřuje obrněné chůvě

V akváriích je dnes chován bezpočet různých druhů ryb. Většina z nich splňuje dva základní předpoklady pro oblíbenost u běžných chovatelů – dorůstá rozměrů vhodných pro chov v omezeném prostoru a má atraktivní zbarvení či tvar těla. Některé chované skupiny ryb hezké zbarvení vesměs postrádají, například divoké živorodky, anebo ho i mají, ale obecně jsou považovány za příliš chovatelsky komplikované pro masové komerční využití v okrasné akvaristice, například halančíci. Pro svou „jinakost“ si však získali pozornost akvaristů-specialistů, kteří na ně nedají dopustit. Existují ale i ryby, které v „jinakosti“ hravě strčí do kapsy i halančíky, přičemž svou skupinu chovatelů si u nás zatím ještě nenašly. V období tření bývají nádherně zbarvené. Jejich chov i odchov je, alespoň u části druhů, přitom opravdu jednoduchý.

Ryby s uvedenými vlastnostmi jsou asijské hořavky. Málo lidí u nás obecně ví, že takové ryby vůbec existují. Hořavky jsou kaprovité ryby se zajímavým geografickým rozšířením – hořavka duhová Rhodeus amarus žije v Evropě (i poměrně hojně u nás). Všechny ostatní druhy (je jich přibližně 80, nové jsou každoročně popisovány) obývají různé typy vod ve východní Asii. Zatím byly popsány tři rody – Acheilognathus, Rhodeus a Tanakia [1]. Tvarově jsou poměrně uniformní (viz foto), velikostně se pohybují mezi 5 a 15 cm. Nejzajímavější charakteristikou, která je všechny spojuje, je jejich neobvyklá reprodukční strategie. Samice hořavek kladou jikry do žaberní dutiny velevrubovitých mlžů (Unionidae). Pro tento účel jim v době rozmnožování naroste dlouhé kladélko, které zasunou do vydechovacího otvoru mlže a pomocí něho vypustí do mlžích žaber jikry. Samec jikry oplodní obláčkem mlíčí, který mlž nasaje svým vdechovacím otvorem. Jikry se uvnitř vylíhnou, larvy postupně tráví žloutkový váček a možná se i přiživují na mikropotravě, kterou mlž pro sebe získává filtrováním vody. Z bezpečného úkrytu mezi lasturami vyplavou již poměrně velké a velice životaschopné rybičky přibližně za 3–4 týdny. Plůdek rychle roste a hořavky jsou schopné rozmnožování zpravidla již následující rozmnožovací sezonu.

Představte si, že celý výše popsaný proces se může odehrát přímo před vašima očima. Určitě si teď kladete otázku, jak jde dohromady tak složité rozmnožování s umělým prostředím akvária. Odpovědí je, že u některých druhů hořavek až překvapivě dobře. Týká se to i naší domácí hořavky duhové, která snáší chov v akváriu. I když je Evropsky významným druhem a tedy legislativně chráněná, je možné ji získat z farmových chovů. V nabídce ji má např. německý Aquarium Glaser. K rozmnožení hořavky duhové je ale nutné poskytnout jí některou z našich škeblí nebo velevrubů (Unionidae), mezi kterými jsou však i chráněné druhy.

Je však možné si namísto hořavky duhové pořídit náhradu, která ji výrazně předčí v atraktivitě zbarvení, lépe snáší akvarijní prostředí, má delší rozmnožovací období a není při jejím odchovu nutné nijak zasahovat do poklidného života našich původních druhů mlžů. Hořavka očkatá Rhodeus ocellatus pochází z ostrova Taiwan. Běžně dorůstá do velikosti asi 7 cm, ale rozmnožují se již 4 cm velcí jedinci. Zejména v třecím období bývají samci nádherně vybarvení.

K chovu R. ocellatus je vhodné přistupovat jako k chovu větších parmiček (např. Pethia conchonius, Puntigrus tetrazona) s výjimkou vytápění, které není vůbec potřeba. V praxi to znamená nádrž od 80 l výše, s rostlinami, filtrací, občasnou výměnou vody a pestrým krmením. Rhodeus ocellatus nejsou plaché a mimo období tření jsou to ryby velice snášenlivé. Pro iniciaci rozmnožování je u hořavek obecně nutné přezimování. U R. ocellatus postačí několikatýdenní pokles teplot na 13–15 °C, ideálně se zkrácenou dobou denního osvitu (např. umístění ve sklepě nebo garáži s okny).

Když chceme R. ocellatus rozmnožit, je nutné obstarat jí mlže. Zde právě tkví hlavní výhoda R. ocellatus. Je to generalista, který se v přírodě vytírá do mnoha druhů velevrubovitých mlžů (na rozdíl od hořavek-specialistů, které vyžadují několik málo nebo dokonce jen jeden specifický druh mlže). Jedním z druhů, s pomocí kterého se R. ocellatus přirozeně rozmnožuje, je i škeble asijská Sinanodonta woodiana. Ta se již vyskytuje i u nás jako nepůvodní druh. Poprvé byl zjištěn (týká se i Slovenska) v 90. letech a postupně se dále šíří. Hojně se vyskytuje na jižní Moravě, ale také v jižních, středních a západních Čechách a počet lokalit jejího výskytu rychle přibývá [2]. Na Slovensku ji lze najít např. v povodích řek Podunajské a Východoslovenské nížiny [3]. Od všech našich druhů se dá škeble asijská jednoznačně odlišit relativně kulatým tvarem a načervenalým zbarvením lastur. Z horního pohledu je také nejvypouklejší. Pravidlem je, že dorůstá značných rozměrů – délky až 20 cm (z našich škeblí může ojediněle dosáhnout podobnou velikost jenom dnes již poměrně vzácná škeble rybniční Anodonta cygnea). Kdo „dostane do oka“ vzhled vzrostlých jedinců, snadno pak rozezná od našich škeblí i malé exempláře S. woodiana.

Škeble asijská není samozřejmě jako nepůvodní a navíc i invazní druh zákonem nijak chráněná. Naopak, její přítomnost v našich vodách je nežádoucí. Kdokoliv má zájem, může si ji nasbírat a chovat doma (když se někde vyskytuje, tak je výskyt obvykle masový). Pro účely odchovu R. ocellatus doporučuji nasbírat brzo na jaře několik menších kusů. Škeble nevpouštíme do nádrže s hořavkami volně, ale raději naplníme plastový kelímek pískem a škebli do něj „zapíchneme“ koncem, kde se vysouvá noha mlže sloužící k pohybu. To zamezí jejímu cestováni po akváriu a „vyorávaní“ rostlin.

Kvalitně krmeným přezimovaným samicím R. ocellatus při teplotě okolo 20 °C za přítomnosti škeblí za několik dnů až týdnů vyrostou dlouhá kladélka. Samici připravenou ke tření rozeznáme podle kladélka v koncové části téměř až průsvitného, které navíc dosahuje až délky jejich těla. Samec se překrásně vybarví a snaží se pro sebe odháněním ostatních samců obsadit konkrétní škebli. Samici k ní přitom láká trhavými pohyby, až ji nakonec přesvědčí. Samice pak – po důkladném očichání proudu škeblí vydechované vody a sérii testovacích „zhoupnutí se“ nad ní – do škeble vpustí bleskovým zasunutím kladélka dávku (1–10) jiker. Tření se pak ve stejný den ještě několikrát opakuje. Když je celá dávka jiker vytřená, samici se kladélko opětovně zkrátí, nezmizí však úplně. Za sezonu se samice tře několikrát, přičemž kladélko se jí podle rozmnožovací aktivity opakovaně zkracuje a prodlužuje. Třecí období je velmi dlouhé – při kvalitním průběžném krmení trvá od dubna až do srpna.

Ze škeble malé hořavky vyplouvají za 3–4 týdny. Protože se ve škebli po vícenásobném tření obvykle nacházejí různá vývojová stadia embryí, hořavky škebli opouští postupně. Měří asi 10 mm a jednoduše se dají odkrmit i na drobném suchém krmivu.

Škebli, o které s jistotou víme, že se do ní hořavky (opakovaně) vytřely, můžeme přeložit do jiné, prázdné nádrže. Vyplavaná mláďata tak budou v úplném bezpečí. Pokud budeme škebli asijskou využívat po období maximálně 8 týdnů, není nutné se pokoušet ji v akváriu krmit. Nicméně je dobré její stav hlídat pro případ, že by náhodou uhynula (první příznak je její pootevření na více než 0,5 cm). Rozkládající se škeble může zkazit vodu v akváriu.

R. ocellatus, ale i jiné druhy hořavek, lze velice dobře chovat zhruba od května do října v zahradním jezírku. V tomto prostředí mají ryby i škeble přirozenou potravu a daří se jim velice dobře. Rozplavaná mláďata samovolně krásně prospívají a odrůstají. Do podzimního výlovu (v našich podmínkách říjen až začátek listopadu) můžou dosáhnout velikost až 4 cm. Nikdy však nesmíme R. ocellatus ani škebli asijskou umístit do jezírka, z kterého mají byť jen mizivou šanci dostat se do volných vod (např. průtočný, z potoka napájený rybníček). R. ocellatus je považována za invazní druh, který se mimo svou domovinu již stihl rozšířit např. v Číně, Japonsku, Koreji, Vietnamu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a na ostrově Fidži. Pro svou obecnou odolnost není zcela vyloučené, že by mohla vytvořit rozmnožující se populace i v našich vodách.

Je potřebné zamezit i šíření škeble asijské. Přitom je velice důležité mít na paměti, že velevrubovití mlži se efektivně šíří hlavně ve stadiu glochidia. Glochidium je parazitické vývojové stadium, které vypouští samice mlže volně do vody v obrovských počtech. Má mikroskopickou velikost a přichytává se na kůži, ploutvích a žábrech ryb, kde saje jejich tělní tekutiny. Po několika dnech se z ryby uvolní a promění se v miniaturního mlže, který pak dále žije již klasickým mlžím způsobem a potravu získává filtrací vody. V parazitickém stadiu však dokáže úplně nepozorovaně cestovat spolu s rybami např. při jejich transportu. Proto by neměly být do volných vod, kde se zatím nevyskytuje škeble asijská, vypouštěny žádné ryby, které s ní byly předtím v kontaktu.

A kde R. ocellatus sehnat? V běžném akvaristickém obchodě ji zatím koupit nelze. I když pocházejí z východní Asie, k jejich získaní je lépe se orientovat raději směrem na západ. Sezónně (na jaře) je jako jezírkové ryby dováží Aquarium Glaser. V případě zájmu je potřebné obrátit se na jejich českou nebo slovenskou pobočku (někoho, kdo ryby od nich bere a vozí je k nám). Občas se dají hořavky koupit i na některé z akvaburz, na brněnské burze jsem je viděl v nabídce pana Líbala. Měl tehdy i další druh z Taiwanu a kontinentální Číny, T. himantegus.

Asijské hořavky jsou skupina ryb, která si doufám časem u nás své příznivce najde. Skýtá značnou variabilitu ve velikosti zahrnující druhy vysloveně jezírkové (např. Acheilognathus tonkinensis), ale i druhy vhodné pro malá akvária. Například Rhodeus fangi dosahuje délky maximálně 5 cm, dospělé jsou však již 3–3,5 cm ryby. Některé druhy se odchovají s pomocí mlžů prakticky „samotné“, jako např. R. ocellatus nebo T. himantegus. Jiné budou jako výzva přitažlivější pro zkušenější chovatele. Reprodukční kompatibilita konkrétního druhu hořavky s u nás dostupným druhem mlže může být jen částečná. Již zmíněná R. fangi se ochotně vytírá, nicméně embrya ve škebli přežívají do vyplavání jen velmi ojediněle. Možná stačí jenom „něco“ změnit a půjde to. A když úplně selže přirozený výtěr do mlže, u řady druhů je ještě šance v podobě umělého výtěru. Ze samice s kladélkem a samce ve tření se dají jikry a mlíčí lehkým tlakem vymáčknout, smíchat, a malá hořavka „ze zkumavky“ se za několik týdnů může vyvinout i na Petriho misce. Hořavky nabízí opravdu nedozírné možnosti pro ty, kteří si rádi s rybami „hrají“…

Zdroje:

[1] Kawamura, K., Ueda, T., Arai, R. & Smith, C. (2014): Phylogenetic Relationships of Bitterling Fishes (Teleostei: Cypriniformes: Acheilognathinae), Inferred from Mitochondrial Cytochrome b Sequences. Zoological Science 31:321-329. [2] Lorencová, E. (2014): Invazní druhy vodních měkkýšů v České republice. Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita v Brně. (bakalářská práce). Dostupné na: http://is.muni.cz/th/393897/prif_b/Plny_text_prace.pdf

[3] Čejka, T. (2007): Škľabka ázijská (Sinanodonta woodiana) na Slovensku. Limnologický spravodajca 1: 39-41.