Medaka japonská „Yonago“

Oryzias latipes Yonago

Medaka japonská (Oryzias latipes) je drobná akvarijní rybka vyznačující se nespočtem barevných variet a jejich kombinací. V Japonsku je ceněna stejně jako koi kapři, a jako oni je šlechtěná do určitých barevných ale i tvarových forem. Za ty nejprestižnější kusy a jejich čisté linie se platí astronomické částky, pro nás běžné akvaristy naprosto nepředstavitelné. Některé výpěstky jsou zajímavé tvarem těla, jiné mají opravdu pestré zbarvení, další linie jsou pro oko běžného akvaristy mdlé až fádní, ale mezi fanoušky medak vysoce oceňované.

Dnes však od šlechtěných medak japonských odbočím a budu se věnovat nevýrazně zbarvenému typu přírodní populace z lokality Yonago v Japonsku. Ta je naopak ceněna mezi milovníky přírodních medak.

Popisem medaky japonské se nemusím zabývat, protože jsem rybku popsal v jednom svém předešlém článku o chovu medak japonských v zahradním jezírku (Akvárium č. 59). Tentokrát se zaměřím pouze na tuto konkrétní populaci.

Yonago je město v prefektuře Tottori kousek od severní části Japonského moře a nedaleko jezera Nakaumi, městem protéká řeka Hino. Yonago se vyznačuje studenými zimami a velmi teplým a na srážky bohatým letním obdobím. Nejchladnějším měsícem je leden, kdy může teplota klesnout až k -5 °C a dešťové srážky vystřídat sněhové přeháňky.

Medaka obývá pomalu tekoucí až stojaté vody hojně zarostlé rostlinami. Po poklesu vody se dá nalézt v různých loužích a příkopech, kde se dokáže velmi dobře adaptovat na různé podmínky – nečiní jí problém prostředí chudé na kyslík, mírně přehřátá ani znečištěná voda. I přes tuto svou schopnost adaptovat se na různé podmínky a osídlit místa, kde by spousta jiných druhů neměla šanci přežít, je v přírodě čím dál vzácnější. Je to dáno tím, jak relativně malý areál obývá. K tomu přistupuje skutečnost, že vlivem člověka se v přírodě šíří a mísí různé populace přírodní i vyšlechtěné a vzájemně se kříží.

Situaci dále komplikuje taxonomicky nejasná situace ryb rodu Oryzias. Původní druh Oryzias latipes byl v nedávné době rozdělen na čtyři morfologicky odlišné druhy a kdoví, zda nepřibudou další. Všechny se mezi sebou kříží a geneticky čisté přírodní populace se tím znehodnocují.

Vlastně je především na akvaristech, aby se zaměřili na přírodní lokalitní medaky a udrželi tak populace v chovu pro případ, že by v přírodě některá z nich vymizela. V současné době je v České republice zatím jen hrstka chovatelů, která vlastní lokalitní medaky japonské. V mém chovu se vyskytuje již zmíněná Yonago a ještě populace Aichi Ken. Za rybky Yonago vděčím panu René Macháčkovi, který mně a ještě dalším kolegům ryby sehnal u německého chovatele a dopravil je na jaře roku 2023 k nám do České republiky. Jednání s oním německým akvaristou byla dlouhá a urputná a trvalo mnoho týdnů, než se vše domluvilo a mohl se uskutečnit transport. Cena za pár činila 35 euro, ale jelikož jsme brali párů více, byla výsledná částka nakonec příznivější.

Ryby byly ve výborné kondici a těsně před reprodukčním věkem, tedy za několik týdnů byly schopné tření. To se pozná velmi snadno, samička pod sebou začne nosit shluk jiker.

Samička tvarem těla a současně svou velikostí může mást nezasvěcené a připomínat jim živorodku (samičku gupky), ale o živorodku se nejedná, je to ryba kladoucí jikry. Ty samička vypudí z těla uspořádané do malého hroznu a vzápětí je samec oplodní, přičemž jikry zůstanou viset samici u řitní ploutve. Po určitém čase v řádu vyšších minut či spíše hodin je odloží v jemnolistých rostlinách nebo koříncích. Dál se o ně nestará.

Ryby jsem rozdělil po párech do patnáctilitrových vytíraček vybavených molitanovým filtrem „bublifukem“ a menším trsem jávského mechu umístěného na dně, do kterého samice odkládaly jikry. Ty jsem z mechu sbíral každý den. Oproti šlechtěným medakám byly o něco menší a jejich počet se pohyboval mezi 8 až 15 ks z každého tření.

Jikry jsem umístil vždy do cca půllitrové misky z čirého plastu se studniční vodou o teplotě +25 °C, abych vývoj o něco zkrátil. Plesnivé jikry jsem denně odstraňoval, abych co nejvíce zamezil znehodnocování dalších. Do misky jsem umístil jikry z několika výtěrů od všech párů a popsal si je prvním a posledním datem sběru, abych měl přehled, kdy se přibližně bude líhnout potěr. Ten jsem první den nechal v misce a následný den ho přemístil do připravené litrové elementky s velmi malým molitanovým filtrem vyrobeným z houbičky na nádobí, který opravdu slaboulince probublával. Zjistil jsem totiž, že když je v elementce alespoň tento minifiltr, tvoří se mnohem méně pro potěr nebezpečný nálevník.

Odlovit jednodenní potěr a separovat ho od zbytku vyvíjejících se jiker je opravdu oříšek. Plůdek je křehký, velmi drobný, a tak jediná možnost, jak ho dostat ven, bylo nasávat ho kus po kusu vzduchovací hadičkou.

Potravu v prvních dnech života zajišťovala laboratorní trepka. Potěr v teplé vodě poměrně rychle roste a přibližně po 7 až 10 dnech už může přijímat vylíhlou nauplii žábronožky. Jenže v elementce byly umístěny ryby z různých výtěrů, tak jak se každý den líhly nové, a tak i velikostně byly rozdílné. Musel jsem tedy určitý čas krmit zároveň jak trepkou, tak i žábronožkou. Při správné péči a určitému citu není odchov medak japonských žádná velká věda a díky jejich ohromné reprodukci je prostor pro nápravu různých klopýtnutí.

Vzhledem k tomu, že medaky jsou ryby tolerantní k různým prostředím a teplotám, umístil jsem začátkem léta několik ryb ven do devadesátilitrového maltovníku, který byl hojně zarostlý šípatkovcem. Tak jako ostatní kalfasy určené k letnění různých druhů akvarijních ryb, ani ten pro medaky neměl žádné vzduchování ani filtraci. Odpařenou vodu jsem pouze sem tam dopustil hadicí ze studny a nebo se o to postaral déšť.

Netrvalo dlouho, a u hladiny v rostlinách se začal objevovat potěr. Většinu jsem za pomocí ustřiženého kelímku od jogurtu odlovil a odnesl do elementky v rybárně, kde proběhl odchov, a část potěru jsem nechal svému osudu v kalfasu. Medaky nepatří mezi ty druhy ryb, které svůj potěr požírají, za předpokladu, že jsou dobře krmené. A tak hlavní nebezpečí hrozí droboučkým mláďatům ze strany dravého hmyzu. Venkovní chov je mnohem produktivnější, ale hlavně bez práce – odpadne každodenní sběr jiker a vybíraní těch plesnivých, a vzhledem k tomu, že je v kalfasu množství mikropotravy pro plůdek, tak jsme ušetřeni i rozkrmování trepkou jako při akvarijním chovu. Stačí jednou či dvakrát do týdne přijít a vylovit mladé medaky.

Že se jedná o houževnatou rybu, potvrdila i letošní zima. Stříbrná forma obývá malé jezírko, je to spíše výběh pro želvy bahenní s jezírkem o průměru asi 250 cm a hloubkou do max. 90 cm. Začátkem roku 2024 udeřily na více jak dva týdny mrazy, kdy teplota někdy v noci klesala až k -15 °C. S příchodem mrazivého období se vprostřed jezírka utvořila díra v plachtě (dnes už vím, že byla prokousána nějakou myškou), hladina vody klesla na nějakých 60 cm a na hladině se utvořil led silný 14 cm. Byl jsem si jistý, že medaky nepřežijí, ale nešlo pro ně už nic dělat. Ale naděje umírá poslední, a tak jsem nadále udržoval otvor v ledu. Hladina po čase roztála a mezi zbytky ledu se objevilo hejno stříbrných medak doplněných o několik jedinců halančíka Paraphanius alexandri Elbistan. Přizpůsobivost a nenáročnost medaky japonské otevírá dvířka k malým jezírkům i bez jakékoli filtrace a jiné techniky, která jsou nevhodná pro chov běžných jezírkových ryb, a mohou jim tak dát jiný rozměr a trochu života navíc.

Nespočet barevných variant může vytvořit nevšední zákoutí. Přírodně zbarvené populace podle mě v rybníčcích moc nevyniknou, ale i tak si zaslouží svůj prostor venku, a jinak tomu nebude ani u mě. Jakmile se namnoží do potřebného počtu, začnu pracovat na dalším jezírku pro celoroční chov venku právě pro populaci od města Yonago. Čas ukáže, jak se konkrétně těmto medakám bude dařit ve venkovním prostředí, a určitě i o tom v budoucnu podám zprávu.