Stenomelania torulosa – piskořka nosatá

Tohoto plže asi chová v České republice málokdo, pokud vůbec někdo. Ale akvaristický svět ho zná, dříve nebo později se určitě objeví v nabídkách i u nás. A mimo to na něj můžete narazit poměrně hojně na internetu, tak nezůstaneme pozadu a podíváme se na něj. Tohle byly zhruba mé úvahy, když jsem se odhodlávala o piskořce nosaté (já sama ji chovám už čtvrtým rokem) napsat. Řeším totiž pokaždé dilema, jestli je správné „dělat reklamu“ těm druhům živočichů, které neumíme množit. Jejich chov je proto ryze konzumní záležitost, což je mi líto. Ale obzvlášť u živočichů, kteří jsou lokálně hojní a je snadné je posbírat – šnek neuteče – se prostě budou do Evropy hrnout další a další druhy často bez ohledu na to, jestli jsou pro chov v akváriích vůbec vhodní.

Tady ale musím jasně napsat, že Stenomelania torulosa se do akvárií hodí: má z pohledu akvaristy některé přednosti a zároveň je v akvarijních podmínkách i celkem dlouhověká. A kdoví, třeba se i ten odchov jednou povede.

A mimochodem, český název jsem si vymyslela. Neznám ho a jelikož ten vědecký není z nejkratších, mluvit/psát o piskořce může být jednodušší. Jinak je ale Stenomelania jenom jedna, myšleno z druhů známých v akvaristice (celkem má rod 10 zástupců), takže sázka na vědecké pojmenování se vyplatí. Můžeme najít i starší rodové názvy: Bulimus, Melanoides, Thiara. Druhové jménotorulosa má latinský původ a znamená „válcovitého tvaru s periodickým střídáním zaškrcení a vypouklin“.

Jak ji poznáme

Na první pohled se tento plž podobá nejběžnější piskořce, kterou všichni dobře známe: Melanoides tuberculata (piskořka věžovitá). Rozdíly jsou ale jasné. V první řadě velikost – běžná piskořka dorůstá obvykle do 3 cm. (Jestli jste někdy rušili či předělávali dlouho fungující akvárium, mohl vás překvapit nález ještě o hodně větších kousků, běžné to ale není.) Stenomelania měří často až 5 cm, výjimečně více (uvádí se i 10 cm). Její ulita je celkově robustnější a především jednotlivé závity nejsou vypouklé a oddělené hlubšími švy – je tedy celkově jakoby hladší. Mnohem častěji má erodovanou špičku, poslední závit je výrazně větší než předchozí. Základní zbarvení je olivově zelené až hnědé, můžou se objevovat různé vzory, ale nejsou nápadné. Běžné jsou podélné zářezy, případně drobné příčné hrbolky. Tím, jak se poslední (tj. nejnovější) závit vždy výrazně zvětšuje, není ulita celkově tak štíhlá, rozšiřuje se daleko více než u piskořky věžovité.

Pokud jde o tělo, je u piskořek obecně dosti podobné. Tahle piskořka je ale skutečně nosatá – je to do velké míry dáno tím, že je větší a nepohybuje se tolik v substrátu, takže si protaženého „čumáku“ všimnete mnohem snáze. Nápadnější je také oko nebo „třásně“ lemující otvor ulity*.

* Tady si dovolím odbočku, protože spousta z nás se už určitě někdy zamýšlela nad tím, co (a na co) tyhle výrůstky vlastně jsou. Více či méně podobné „třásně“ najdeme u nejrůznějších skupin měkkýšů, mají často jinou funkci a také odlišný název. A tak především u mlžů nebo u přílepek a dalších skupin, které mají redukované smyslové orgány nebo možnost jejich použití, najdeme tzv. plášťová tykadla. Ta jsou tenká a mají různou funkci, někdy není přesně známa, ale většinou obsahují smyslové receptory – ať už hmatové, chemické, nebo dokonce i vnímají světlo a nahrazují tak částečně oči. U vodních plžů točenek (Valvata) plní obrvená plášťová tykadla pomocnou funkci při dýchání, když vhání okysličenou vodu do plášťové dutiny. No a konečně u čeledi Thiaridae, kam patří i piskořky, se setkáváme s typickými tzv. plášťovými papilami. Jejich význam není přesně známý, ale s největší pravděpodobností slouží k pomocnému dýchání. V levé části, kudy dovnitř plášťové dutiny proudí nejvíce vody, bývají papily největší. Symetrické a podstatně menší papily (nebo spíše hrbolky) najdeme také u zástupců rodu Paludomus.

Plášť obecně u plžů nejen kryje útroby, ale slouží právě k dýchání a vylučuje ulitu. Pokud tedy „třásně“ a podobné útvary neobsahují smyslová čidla, lze předpokládat, že slouží k prostému rozšíření pláště s jeho základními funkcemi. Někdy se spekuluje, že mají výrůstky souvislost se stavbou ulity, resp. s podélnými pásky či hrbolky zdánlivě navazujícími právě na plášťové anomálie, ale zatím to nebylo prokázáno a hypotéza o dýchání je nejpravděpodobnější.

Výskyt v přírodě

Druh byl popsaný už v roce 1789 jako Bulimus torulosus. Autor Bruguière [1] zmiňuje, že plže pozoroval na Madagaskaru v blízkosti Foulepointe a cituje autorku M. Chemnitz, která mluví o výskytu v „grandes Indes“, tj. ve Východní Indii, jež odpovídá regionu jihovýchodní a jižní Asie. Areál výskytu je podle našich dnešních znalostí velmi rozsáhlý a zahrnuje Indonésii (Jáva, Sumatra, Papua), Thajsko (Phuket), Indii (Srí Lanka), Taiwan, Filipíny, Guam (největší ostrov Mikronésie), Vanuatu (Oceánie), Andamany, Solomonovy ostrovy…

Představu o přírodních biotopech nám dá odborná literatura [2, 3, 4]. Tak např. na Srí Lance se S. torulosa vyskytuje v tocích v nížinách až k pobřeží, se střední rychlostí proudu 20–50 cm/s a společnost jí dělají Neritina (Neripteron) auriculata, Septaria lineata, Polymesoda ceylonica (to je mlž), zatímco na okrajích toků, kde je proud pomalý 0–20 cm/s, se vyskytují Melanoides tuberculata, Thiara scabra a další druhy. Na Sumatře jsou ze stejných lokalit udávány Brotia sp., Faunus ater, Neritina natalensis, Pomacea canaliculata. Posledně jmenovaný druh je samozřejmě nepůvodní a jeho rozšíření – dnes už v tropech téměř celého světa – souvisí bohužel s akvaristikou.

Na Andamanech dělají piskořkám nosatým společnost znovu akvaristům velmi dobře známé druhy: Melanoides tuberculata, Tarebia (Melanoides) granifera, Thiara scabra, Neritina pulligera, Neritina (Neripteron) auriculata, Clithon corona, Clithon sowerbyana, Septaria porcellana a mnoho dalších. Zajímavé je, že navzdory našim obecným představám o potřebě tvrdé vody pro plže většina lokalit vykazuje pozoruhodně nízké hodnoty vodivosti, tvrdosti i obsahu vápníku (do 5 °dGH). Teploty vody odpovídají tropům, tj. pohybují se okolo 26–27 °C. Stenomelania torulosa se vyskytuje výhradně na dolních tocích řek, kde je pomalý proud 0–30 cm/s a bahnitý nebo písčitý substrát či rostlinný opad, ve kterém se přes den ukrývá – v noci pak může lézt i po povrchu substrátu a kamenů.

Chov v akváriu

Chov je jednoduchý, je to zkrátka věžovka a výše popsané podmínky v přírodním prostředí ukazují, že Stenomelania není žádným specialistou. Ráda se zahrabává, já mám těchto piskořek pět v jednom akváriu a někdy je nevidím i několik týdnů. Pak jsou ale období, kdy se pohybují po nádrži každý večer. Nijak zvlášť nereagují na předkládanou potravu, ale chovám je s rybami, které nenechají jen tak něco povalovat, pokud je to aspoň trochu k snědku. Piskořky mají k dispozici rostlinné granulky pro plže, dubové listí a samozřejmě kořeny a kameny, z nichž mohou seškrabovat nárosty. Všechny tyto povrchy navštěvují a „ochutnávají“, většinu potravy si ale předpokládám najdou při prohledávání dna, které je částečně jílovité a kromě hrubší složky je tvořeno jemným bahýnkem.

Nemám v tomto akváriu žádné rostliny kromě sporadicky se objevivších chomáčků mechu, proto nemohu vyslovit jasný soud ohledně snášenlivosti s rostlinami. Není ale důvod si myslet, že Stenomelania bude rostliny jakkoliv poškozovat – není to konzument rostlin ani v přírodě, ostatně ty se na jejích lokalitách s výjimkou řas běžně vůbec nevyskytují. Zahraniční akvaristé udávají, že žere rostlinné zbytky, nikoliv zdravé rostliny.

Teplota není významným faktorem, i při 22 °C jsou tyto piskořky aktivní. Dobré prokysličení vody také není nezbytné.

Jediné, před čím bych varovala, je pokus o chov piskořek v čerstvě založeném akváriu, kde byl použitý „čistý“ substrát. Nemusíte nutně do akvárií dávat bahno, ale zkuste se vcítit do situace, kdy se místo zavrtávání do bohatého substrátu kdesi v tropické Asii po několika týdnech cestování obchodní sítí (tedy v holých hygienických nádržích) dostanete do cílové stanice a prodíráte se uniformním materiálem, který vám nenabídne vůbec nic. Žádný detrit, zbytky a „špínu“.

Jako oživení akvária a velmi zdatný kypřič dna se nám tenhle plž může hodit – obzvlášť tehdy, když nechceme bojovat s neduhem běžnějších druhů piskořek, tedy s nekontrolovatelným množením.

Co víme o rozmnožování

Pohlaví piskořek je oddělené, ale nelze ho rozlišit na základě vnějších znaků. Na rozdíl od spousty jiných druhů se u Stenomelania torulosa vyskytují v populacích běžně i samci (v mnoha případech si vzhledem k partenogenetickému rozmnožování vystačí jen samice, proto jsou třeba u Melanoides tuberculata samci vzácní).

Samice mají uvnitř těla vyvinutý vak, kde dochází k vývoji zárodků, tj. nekladou vajíčka. Jsou vejcoživorodé. Tady ale nastává problém, protože vývoj neproběhne kompletně a na svět se nedostávají malí šnečci jako u běžnějších druhů piskořek nebo u brotií či bahenek. Samička vypouští velké množství larev, možná si vzpomenete ze školních let na termín veliger. To je volně plovoucí miniaturní larva, která se nijak nepodobá plžům, vznáší se volně ve vodě – a to v moři, kam je odnesena proudem.

Jak dlouho trvá vývoj larvy, tedy za jak dlouho získá šnečí podobu a sedne si na dno, aby se vydala zpátky proti proudu řeky, není známo. U jiných druhů to zpravidla trvá týdny až měsíce, někdy i mnoho měsíců.

Nepodařilo se mi najít žádnou zmínku o tom, že by larvy kdokoliv v akváriu pozoroval. To je první předpoklad toho, abychom se o rozmnožování Stenomelania torulosa něco dozvěděli. Z pochopitelných důvodů se tyto informace nesbírají v terénu, o takto komplikovaném vývoji mláďat se věda učí z anatomického zkoumání samic (rozuměj z pitvy). Vzhledem k tomu, že se piskořka nosatá chová a zřejmě i bude chovat nadále, můžeme se těšit na to, že nějaký šikovný pozorovatel larvy objeví a třeba se o odchov pokusí. Naše poznání a chovatelské výsledky se rok od roku zlepšují, takže jsem optimistou – určitě se o odchovu piskořek s nepřímým vývojem dozvíme v budoucnu více. Nahradit mořské prostředí po dobu několika měsíců je možná utopie, ale třeba to nebude tak komplikovaný případ a každopádně se při pokusu o odchov něco naučíme. Tak teď už jen získat ty veligery, že… 😉

[1] Bruguière, J. G. (1792): Encyclopédie méthodique. Histoire naturelle des vers. Tome premier, Paris, 3 pp. + j-xviij pp. + 757 pp., p. 332. [2] Fernando, C. H. (2012): Ecology and Biogeography in Sri Lanka. Springer Science & Business Media, 520 pp. [3] Rizka, S., Muchlisin, Z. A., Akyun, Q., Fadli, N., Dewiyati, I., Hal-im, A. (2016): KOMUNITAS MAKROZOOBENTOS DI PERAIRAN ESTUARIA RAWA GAMBUT TRIPA PROVINSI ACEH. Jurnal Ilmiah Mahasiswa Kelautan dan Perikanan Unsyiah, Vol. 1, no. 1: 134-145. [4] Starmühlner, F. (1984): Results of the Austrian-Indian Hydrobio-logical Mission 1976 to the Andaman-Islands: Part IV: The Fresh-water Gastropods of the Andaman-Islands. Ann. Naturhist. Mus. Wien, Bd. 86 B, p. 145-204. Dostupné na: www.zobodat.at/pdf/ANNA_86B_0145-0204.pdf [5] aquaticcommons.org/17196/2/NARA25_097%20part%202.pdf (odkaz už není funkční) [6] Tompa, A. S., Verdonk, N.H. & van den Biggelaar, J.A.M. (1984): The Mollusca. Volume 7: Reproduction. Academic Press, Inc., p. 29.