Thorichtys meeki
Kančík červenohrdlý
Kdo jej koupí, neprohloupí. Tak by mohlo stručně znít doporučení těm, kteří se chystají „zkusit to s cichlidami“. Na otázku, proč právě kančíka červenohrdlého, je odpověď jednoznačná – je krásný, velký, a přesto ve společné nádrži neublíží ani daleko menším rybám, nemá specifické nároky na kvalitu i teplotu vody, je všežravý a – opět podotýkám – je krásný. Popsat barevnost jeho vysokého, zploštělého těla s velkou hlavou a typicky rovným čelem je téměř nemožné, více vypoví fotografie. Snad jen, že na šedomodrém těle je každá šupinka červeně roubená a oproti tmavšímu hřbetu je břicho světlejší, až narůžovělé. Velké oko vyniká světle modrou duhovkou, s ním kontrastuje na skřelích umístěná stejně velká černá, zeleně a zlatě lemovaná skvrna. Na bocích je patrný jeden tmavší podélný pruh, protínající několik příčných skvrn. Ovšem to, co jej nejvíce zdobí a podle čeho se mu dostalo českého pojmenování, to je nádherně červené hrdlo, výraznější u samečků. Ti jsou větší než samičky a navíc mají hřbetní a řitní ploutev protaženou do výrazné špičky.

(Foto: Petr Rosmaník)
Thorichthys meeki Brind, 1918 dorůstá až 15 cm. Této velikosti však dosáhne pouze tehdy, je-li chován v dostatečně velké, to znamená alespoň 250l nádrži, a krmen jemu přiměřeně hrubou potravou, předkládanou v dostatečném množství i nutriční kvalitě. A tady je hlavní úskalí chovu. Ne v tom, čím krmit, neboť kančík červenohrdlý přijímá veškerou živou, vločkovou i granulovanou potravu, kterou je možné doplnit i kousky masa, rybí nevyjímaje. Ale množství přijaté potravy je úměrné také množství exkrementů. Jejich rozklad vodu velice rychle přesytí dusíkatými látkami, a proto je její častější částečná výměna nezbytností úspěšného chovu. Útěchou nechť nám je, že tvrdost a kyselost jsou pro tyto cichlidy vcelku nepodstatné, takže si vystačíme s běžnou odstátou vodou vodovodní.
Ještě k zařízení akvária. Pro chov Thorichthys meeki bych rozhodně doporučoval nádrž s objemem nejméně 200 litrů, jejíž dno je z písku hrubšího zrna, nepostrádá rostliny mohutnějšího vzrůstu (ačkoliv ani malé a křehké nepoškozuje), větší ploché kameny, ale především nějaký dutý úkryt, ať už z ponořených kořenů, kokosové slupky, nebo prostě z na bok položeného květináče z pálené hlíny s odstraněným dnem.

(Foto: Petr Rosmaník)
Po dosažení pohlavní zralosti, což je zhruba v jednom roce života, se ryby bezproblémově vytírají i ve společné nádrži. V drtivé většině si k odložení jiker vyberou právě onen dutý úkryt. Není-li k dispozici, spokojí se i s očištěným plochým kamenem, ale očividně to není to pravé.
Tření může stimulovat prosté zvýšení teploty vody z běžných 22–23 °C na 27 °C, ale často ryby reagují na pouhou výměnu většího dílu vody za čerstvou. Vlastnímu výtěru předchází opakované imponování samečka samičce.

(Foto: Petr Rosmaník)
Chceme-li ryby množit cíleně, pak jim připravíme asi 100l nádrž, jejíž dno z části (cca 1/3) pokryjeme hrubším propraným pískem a určitě nezapomeneme na větší kameny, ale zejména na již zmiňovaný květináč bez dna. Ten kančíky doslova přitahuje. Vložíme-li do nádrže i nějakou v květináči zasazenou rostlinu, udělali jsme maximum. Teď jenom přelovit chovný pár, zvýšit teplotu vody na 27 °C a čekat. Seznámení se s novým prostředím, doprovázené imponováním samečka, trvá i několik dnů. Vlastní tření pak probíhá v opakujících se intervalech střídavého odkládání jiker a jejich oplodňování přibližně dvě hodiny. Předchází mu nádherné vybarvení samečka, jehož hrdlo je téměř karmínově červené, a vysunutí kladélka samičky.
Plně vyspělá samička odloží až 600 žlutohnědých jiker, z nichž se při teplotě 27 °C vylíhnou za dva dny larvy. Nyní konečně dojde uplatnění i písek na dně nádrže. V něm rodiče vyhloubí poměrně velký důlek a do něj vylíhlé larvy přenesou. Do týdne se potěr rozplavává. Tehdy, mimo hrubou potravu pro dospělý pár, 3–4x denně krmíme potěr tím nejjemnějším, co máme. Jelikož rozplavaný potěr není menší než 5 mm, vystačíme s na prach rozetřeným umělým krmivem kombinovaným s mikrami (Panagrellus redivivus) a naupliovými stádii zooplanktonu. Protože potěru je velké množství a jeho žravost je obrovská, kromě jemného vzduchování je třeba nádrž alespoň obden opatrně odkalovat a dolévat čistou odstátou vodou, jejíž teplotu postupně během dvou týdnů snižujeme až na konečných 23–24 °C.
V následujících měsících odchovu je nutné průběžně přelovovat rychleji rostoucí jedince do jiné nádrže, aby i ti slabší měli dost možností se zasytit a růst dohnat. Tak docílíme poměrně vyrovnaného vzrůstu potomstva.
U problematiky vody bych se ještě pozdržel. Kvalita vody v dekorativních bytových akváriích se obecně velmi zanedbává a přeceňuje se účinnost filtrů, které v drtivé většině pouze zachycují pevné částice. Pohled do křišťálově čisté vody mnohého uspokojí, aniž by si uvědomil, že v tak zanedbatelně malém prostoru nádrže ve srovnání s přírodními toky, tůněmi, mrtvými rameny aj. se kvalitativní parametry vody mění podstatně rychleji, než si uvědomujeme. Podílí se na tom především látková výměna ryb, složení komerčně vyráběné potravy v kombinaci s překrmováním a s tím spojené hromadění dusíkatých látek ve vodě. Podceníme-li časté odkalování, spojené s částečnou výměnou staré vody za čerstvou, ale i pravidelnou údržbu a čištění filtru, postřehneme, že ryby se stávají nejprve agresivními, pak více plachými a lekavými. Příčinou je pokles pH k hodnotě 6 i níže (kdy už biologická filtrace funguje jen velmi omezeně nebo vůbec – viz Akvárium č. 4, strana 19 – pozn.red.).
Voda, kterou nádrž doplňujeme, mívá zpravidla pH okolo 7 i více. Vyměňujeme-li často menší díl vody za čerstvou, pH se změní zanedbatelně. Jiná situace však nastane při podstatné výměně staré vody za čerstvou. Čím více se totiž změní pH nad hodnotu 7, tím větší procento amonia, ve staré vodě obsaženého jako výsledek látkové výměny ryb, se změní na jedovatý čpavek, který i ve stopovém množství působí na organismus ryb jako silný nervový jed. V nejlepším případě ryby šokují, ale nezřídka takovéto „dobře míněné“ zlepšení životních podmínek vede i k úhynům, jehož procento závisí jednak na druhové skladbě ryb a jejich momentálním zdravotním stavu, ale především na množství vzniklého čpavku.

Závěrem jenom tolik, že tyto cichlidy původem z Guatemaly a Yucatanu se k českým akvaristům dostaly přes Hamburk (přivezené panem H. Rössem v r. 1937) v roce 1940. Od té doby se u nás nejdříve jako Cichlasoma meeki, nyní jako Thorichthys meeki chovají nepřetržitě, což samo o sobě by mohlo být jejich „dobrou vizitkou“.
Opravdu s klidným svědomím je lze doporučit i méně zkušeným (ale obětavým) akvaristům, neboť ve společné nádrži se snášejí s mnohem menšími druhy ryb, za předpokladu dostatečně velké a členité nádrže nejsou agresivní ani vůči sobě, zařízení akvária neničí přerýváním dna nebo poškozováním rostlin a na svou velikost jsou na cichlidy překvapivě klidné, možno říci až nezvykle plaché.

(Foto: Petr Rosmaník)