Lamprologus speciosus

Lamprologus speciosus Büscher, 1991

Evoluce fauny jezera Tanganika obohatila přírodu třemi druhy podobného životního stylu. Ten nejdostupnější z nich, Lamprologus ocellatus, je díky pestrým barvám a zajímavému chování zaslouženě jedním z nejčastěji chovaných šnekáčů. Do skupiny kolem druhu L. ocellatus se řadí ještě L. stappersi (známý také jako L. meleagris) a dnešní protagonista L. speciosus, jehož dvoucentimetroví zástupci mě při jednom z minulých importů okouzlili kontrastní fialovou fosforeskující září v bocích. Vzhledem k pověstně agresivní nátuře těchto rybek jsem byl připraven na všechny alternativy (ne)společenského chování a předem uvolnil dostatečné množství akvarijního prostoru pro šestici mladých exemplářů.

Popis

Ačkoliv druhový název speciosus v překladu znamená nádherný či krásný, oficiální český název druhu je pestřenec ploutvolemý. V angličtině je ještě známý jako “black ocellatus”. Všechny tyto názvy dobře charakterizují jeho podobu. Tvar těla a buldočí hlava je velmi podobná druhům L. ocellatus a L. stappersi, ale odlišuje se zbarvením. Je zpravidla tmavší, jeho ploutve zdobí bílé lemy a pruhy, které jsou poněkud pravidelné v hřbetní a řitní ploutvi, ale ornamenty v ocasní ploutvi se zdají být (v akvarijních odchovech) specifické pro daného jedince. Spodní ret je zářivě bílý až zlatý a při pohledu zepředu dodává hlavě kontrast. Boky L. speciosus jsou zdobeny fialovými fosforeskujícími pruhy, které v přímém světle ukáží plnou krásu rybky. I tento druh je možné v přírodě nalézt v několika geografických variantách, které se od sebe mírně liší zbarvením.

Určování pohlaví L. speciosus je u mladých ryb téměř nemožné, v dospělosti je nejspolehlivějším rozdílem velikost. Samci dorůstají do 5 cm, samice pouze do 4 cm.

Ekologie a přirozené prostředí

V přírodě se tento druh vyskytuje se především v mělkých vodách s poměrně řídkým výskytem ulit (1 až 5 na metr čtvereční), kde každý jedinec druhu vlastní ulitu, jejíž bezprostřední okolí brání. Dno je obvykle písčité nebo bahnité, což umožňuje ukrytí ulity před predátory (jen vstup je odkrytý). Tento substrát jim také umožňuje rychle se zahrabat v písku v případě nebezpečí, pokud není v bezprostřední blízkosti k dispozici ulita. V takovém případě zahrabáni v písku nehybně čekají, dokud nebezpečí nepomine [1].

Akvárium a krmení

Rybky hájí horizontálně orientované teritorium, a proto je důležitý půdorys akvária. Pro pár stačí rozměry 40 × 30 cm, ve společenském akváriu je nutné zajistit dostatek prostoru pro všechna teritoria. Ve společenství jiných šnekáčů jeden z mých párů L. speciosus obsadil a bránil poměrně malé území ohraničené kameny o rozloze asi 15 x 15 cm. Vzhledem k jejich silné vazbě k vlastní ulitě nepotřebují příliš mnoho prostoru jako např. Lamprologus signatus či L. ornatipinnis, což z nich dělá velmi kompatibilní kandidáty pro tanganická společenská akvária.

Na dno tvořené pískem jemné zrnitosti umístíme ulity v počtu minimálně jedné na rybu. Stejně jako ostatním tanganickým druhům se i L. speciosus daří v zásadité vodě (ideálně pH 7,5–9) o teplotě 24–28 °C s minimálními výkyvy teplot a parametrů vody. Kvalitu vody zajišťuje pravidelná údržba ve formě výměny 30–50 % objemu vody týdně.

Jako hlavní složku jídelníčku nabízíme živé či mražené bezobratlé. Vhodné jsou buchanky, perloočky a žábronožky. Doplňkem mohou být vhodná umělá krmiva. Krmíme střídmě tak, aby ryby vše zkonzumovaly během několika minut.

Společenské chování

Lamprologus speciosus se mi jeví jako jeden z nejodolnějších šnekáčů, které jsem kdy choval – (ne)náročnost a bezproblémovost chovu je výjimečná. Ostatní druhy při chovu vyžadovaly sledování jednoho či více z následujících faktorů:

• Plachost ovlivňuje zdraví ryb a celkový požitek z chovu snad nejvíce. I když se L. speciosus rádi schovají do ulity v případě nebezpečí, při údržbě častěji brání své teritorium a napadnou i ruku chovatele. Prakticky nikdy nepanikaří a ani při přelovování nedosahuje míra stresu stupně vyplašení jiných druhů.
• Někteří šnekáči se krmí pomaleji a ve společenském akváriu kvůli rychlejším spolubydlícím mohou trpět podvýživou i přes vydatné krmení. To není případ L. speciosus, kteří si žravostí nezadají snad ani s Altolamprologus sp. “compressiceps shell”.
• Šnekáči jsou všeobecně agresivní. Vnitrodruhové interakce u mnoha druhů v uzavřeném prostoru akvária bohužel občas končívají smrtí slabšího kusu. L. speciosus je taktéž agresivní, ale vnitrodruhová agresivita má trochu jinou podobu. Jedinec L. speciosus, byť poražený, se nikdy nevzdává a urputně brání i horní roh akvária. Pokud ho větší jedinec připluje „pozdravit“, rychle si uvědomí, že bojem s odhodlaným sokem na okraji teritoria může více ztratit, než získat. Mezidruhově agresivní jsou převážně jen při obraně teritoria a vzhledem menšímu vzrůstu L. speciosus ostatním rybkám mnoho nehrozí.

Poznámka:

Je zajímavé, že mezi mladými jedinci jsou často samice agresivnější než samci [3]. Původně jsem tomuto názoru nevěřil, ale po pečlivém pozorování jsem změnil svůj postoj. S vizí brzkého vytvoření chovného páru jsem umístil skupinu šesti mladých, avšak již pohlavně zralých jedinců do karanténního akvária. Jedna z ryb se chovala k ostatním nepřijatelně agresivně, a proto byla přesunuta do jiné nádrže. Po spárování byl zbytek přemístěn do hlavního akvária, kde na ně již čekal dříve agresivní jedinec, který následně vytvořil pár s jiným exemplářem. Jaké překvapení, když z ulity tohoto dříve agresivního jedince vyplavala mláďata!

Rozmnožování

Rozmnožování je při správné péči až překvapivě snadné. Rybky jsou velmi flexibilní, co se týče partnerů, a tak páry či harémy vznikají z jedinců, kteří si ubrání své teritorium. Samice brání zejména svou ulitu, ke které nedovolí přiblížit ani samci, pokud nejsou připravené ke tření. Rozlehlé samčí teritorium zahrnující ulity všech členů harému je pravidelnými „obchůzkami“ monitorováno samcem. Vzhledem k agresivitě samic vůči ostatním samicím vyžaduje chov v harému mnohem větší prostor než pár. Následující řádky popisují má pozorování rozmnožovacího chování párů.

Ve vyhovujících podmínkách a při dostatku potravy (živé či mražené) dochází ke tření pravidelně zhruba v měsíčních intervalech. Pokud je ulita dostatečně velká, samec vplouvá za samicí, kde vypouští mlíčí. V opačném případě svoji roli vykoná u ústí ulity. Jiker nejčastěji bývá 10–20. V následujících dnech se samice zdržuje u vchodu do ulity a ploutvemi přivádí čerstvou vodu k jikrám. Vazba k ulitě s jikrami je velmi silná a samička se krmí jen zřídkakdy.

Po zhruba 10 dnech se potěr rozplave, měří asi 6 mm a díky táhlé černé skvrně na bocích je poměrně dobře viditelný. Okamžitě přijímá živé či mražené nauplie žábronožky a je velmi žravý. Mladí rostou na šnekáče poměrně rychle a ve věku šesti měsíců jsou dospěle zbarvení a dosahují celkové délky 2,5 cm.

Velmi mě překvapila tolerance rodičovského páru vůči starším generacím potěru a byl jsem zvědavý, kolik generací budou tolerovat. Přestože třetí generace potomků (zhruba o dva měsíce mladší než první) přežila kompletní, čtvrtá a další generace byly konzumovány nejstaršími sourozenci ihned po rozplavání. Ani to ale nevedlo rodiče ke zvýšené agresivitě či zahánění mladistvých predátorů.

Díky kombinaci přirozené žravosti, snížené plachosti a toleranci několika generací potomstva je odchov tohoto druhu velmi jednoduchý a nenáročný na prostor.

[1] https://tanganyika.si/Tanganjika/Lamprologus/Lamprologus%20speciosus/slides/Lamprologus%20speciosus%20%27Cape%20Tembwe%27.html [2] https://cichlidae.com/article.php?id=232 [3] https://www.theaquariumwiki.com/wiki/Lamprologus_speciosus