Molly s příběhem

Úvod

Před lety jsem získal do chovu velmi nezvyklou populaci nepříliš často chované živorodky mexické (Poecilia mexicana). Nejsem si jist, zda by moje nadšení ze získání této skupiny jinak poměrně obyčejných ryb sdílel každý akvarista. Raritní na nich není jejich vzhled, nedostupnost, či náročnost, ale původ.

Pocházejí totiž z jeskynního komplexu Cueva del Azufre v mexickém státě Tabasco. 

Pokud byste si jej chtěli najít na mapě, tak hledejte název Villa Luz Cave, nebo (a to častěji) Cueva de las sardinas ciegas, což je možno přeložit jako „jeskyně slepých sardinek“. O sardinky se tu pochopitelně nejedná. Nejedná se ani o nějaký konkrétní druh ryb. Je to termín, kterým domorodci označují malé, hospodářsky bezvýznamné rybky, v tomto případě živorodky mexické. Jeskyně se nachází jen pár set metrů od severního okraje vesničky Villa Luz a asi 2 km jižně od města Tapijulapa.

A právě lokalita je to, co tuto populaci dělá naprosto výjimečnou.

Cueva del Azufre

V překladu “sirná jeskyně“ je rozsáhlý systém vápencových chodeb, který se táhne do hloubky 500–600 metrů. Jeskyně je rozdělena do 13 komor, z nichž některé jsou zcela zatopeny vodou. A to ne jen tak ledajakou. Díky podzemnímu vývěru z hluboké vulkanické trhliny je v ní ve značné koncentraci rozpuštěn sulfan (sirovodík, H₂S). Srdcem tohoto jeskynního ekosystému jsou chemoautotrofní bakterie, které získávají energii oxidací sulfanu. Tyto bakterie tvoří základ potravního řetězce a poskytují živiny pro další organismy, včetně unikátní jeskynní populace živorodky mexické. Kromě vysoké koncentrace sulfanu se ryby musí vyrovnávat s nedostatkem kyslíku a ve většině prostoru i s naprostou tmou. Jsou jedinečným příkladem evoluční adaptace.

Tyto ryby se dostaly do jeskyně v dávné minulosti. Kdy to bylo, je téma v současnosti probíhajících výzkumů. Časem se přizpůsobily životu v toxickém prostředí, a to jak po fyziologické, tak i behaviorální stránce. Tyto jeskynní molly mají vyvinuté mechanismy pro detoxikaci sulfanu v těle. Přesný způsob není dosud zcela objasněn, ale předpokládá se, že se na něm podílejí speciální enzymy a úpravy metabolických procesů.

V naprosté tmě jeskyně byly potlačeny zrakové vjemy, takže jejich oči jsou menší než u jedinců stejného druhu žijících v povrchových vodách. Některé populace v nejzazších prostorách jeskyně jsou dokonce úplně slepé. Ze stejného důvodu ztratily černou pigmentaci.

Mají pomalejší a méně náročný metabolismus, což jim umožňuje šetřit energii v životu nepřátelském prostředí. Vzhledem k omezeným zdrojům potravy a vysokým energetickým nákladům na zvládání extrémních podmínek jsou zde žijící jedinci ve výrazně horší kondici než ti z povrchových stanovišť.

Od povrchových populací se liší také chováním (výše zmíněné behaviorální změny). Je u nich téměř úplně potlačena agresivita, která vyžaduje velké energetické výdaje, jsou méně aktivní a při hledání potravy a sociálních interakcích se více spoléhají na hmat a čich.

Přes všechna tato omezení výzkum ukázal, že hustota populace v Cueva del Azufre je neobvykle vysoká a dosahuje až 200 jedinců na metr čtvereční. Nejvyšší hustota jedinců    je ve střední části jeskyně, kde je koncentrace sulfanu nižší díky propadlému stropu a kam také proniká tlumené světlo. Podobné místo je u výtoku z jeskyně.

Výhody života v těchto extrémních podmínkách

Jsou nevelké. Ryby v sirných vodách mají nižší výskyt parazitů než ryby na normálních stanovištích. To naznačuje, že extrémní podmínky mohou omezit přežití parazitů (ale, bohužel, i jejich hostitelů), což vede ke snížení rizika infekcí.

Toto extrémní stanoviště tedy může sloužit jako útočiště před parazitárními infekcemi. To je také pravděpodobný důvod, proč ryby jeskyni v minulosti kolonizovaly.

Predace

Možná si teď říkáte, proč ryby neopustí toto jednoznačně toxické a životu nepřátelské životní prostředí, když voda z jeskyně je propojena s vnější vodotečí. Má to dva důvody. Jedním z nich je přílišná adaptace na podmínky v jeskyni.    Tu je teoreticky možno zvrátit postupným přivykáním na normální podmínky. Ale ryby by se musely delší dobu držet u ústí jeskyně, aby si postupně přivykaly na nižší koncentrace sulfanu.

A to je právě ten problém. U tohoto ústí čekají ve značném množství predátoři – dravé obří vodní ploštice Belostoma sp. To jsou skutečně mohutní predátoři. Ty zdejší dosahují velikosti až 8 cm, a jsou schopny ulovit i dospělé jedince. Experimentální výzkum zjistil, že dospělé samice ploštic při predaci dokonce preferují vzrostlé gravidní samice P. mexicana. Dále bylo zjištěno, že ataky na dospělce jsou výrazně úspěšnější než na mláďata. Tato úniková cesta je tedy problematická a ryby se raději drží v hlubších prostorách jeskyně. Ploštice se naštěstí nevydávají do temnějších zákoutí, většinou zůstávají na osluněných kamenech a loví jen na rozhraní světla a tmy.

Belostoma je mimochodem nesmírně zajímavý rod dravých ploštic žijících v amerických tropech a subtropech. Některé druhy dorůstají až 12 cm a mohou lovit nejen ryby, ale i obojživelníky a plazy.

Náboženské rituály

Jako by osud této populace nebyl už tak dost krušný, je jeskyně navíc posvátným místem zdejších obyvatel z kmene Zoque, kteří zde každoročně na jaře vykonávají náboženský obřad „La Pesca“. Jedná se, jak už sám název napovídá, o rybolov. V tomto případě rituální. Tyto drobné rybky považují domorodci za dar Bohů a jejich konzumace má zajistit štědrý déšť a tím i úrodu v následujícím roce.

Během rituálu používají domorodci rozdrcené kořeny barbasco (viz níže), které obsahují přírodní látku, která je pro ryby vysoce toxická. Omráčené ryby jsou následně z hladiny sesbírány.

V průběhu staletí, po která se obřad každoročně opakoval, se ryby naučily toxin částečně tolerovat. Rezistenci navíc přenášejí na své potomky a umožňují jim tak přežít podmínky, které by pro předchozí generace ryb znamenaly jistou smrt.

Výzkumy naznačují, že odlov většího množství jedinců má na rybí populaci nečekaný dopad. Ačkoli dochází k úhynu ryb, snížená konkurence vede k nadkompenzaci a následnému nárůstu populace. Menší ryby mají větší šanci na přežití, což vede k posunu ve velikostní struktuře populace směrem k mladším jedincům.

Je ale potřeba si uvědomit, že „La Pesca“ má nepochybně silný selektivní vliv na populace, které jsou jí pravidelně vystaveny. Domorodci navíc mohou v budoucnu začít používat komerčně dostupné a účinnější rybí toxiny, které by mohly mít na ekosystém jeskyně katastrofální dopad.

Mimochodem – poslední pravidelný obřad se konal v roce 2007, kdy v rámci ochrany tohoto neobvyklého a křehkého biotopu přesvědčila mexická vláda domorodce, aby přenesli rituál mimo jeskyni a vraceli se do ní jen v některých letech. Navíc mohou provádět obřady jen do 50–60 metrů od vstupu do jeskyně.

Barbasco

Jako „barbasco“ je označován rostlinný jed, který se tradičně používá k lovu ryb. Je znám i jako „timbó“ či „icaco“.

Především je to ale obecný název pro systematicky nejednotnou skupinu tropických rostlin s podobnými chemickými vlastnostmi jejich kořenových hlíz (u některých druhů také stonků a listů nebo i plodů). Tato skupina byla pojmenována po žakvínii barbasko (Jacquinia barbasco), rozšířené v Amazonii, která je kupodivu jedním z nejméně známých a nejméně používaných druhů skupiny. Ve Střední a Jižní Americe používají domorodci k rybolovu jed i dalších „barbasco“ druhů – Deguelia utilis, Tephrosia sinapou, Tephrosia toxicaria, Lonchocarpus urucu, Lonchocarpus nicou, Dioscorea mexicana a Dioscorea composita. Poslední  z uvedených roste v okolí jeskyně a právě jed z pasty z jejích kořenových hlíz používají domorodci k omráčení ryb a následnému rybolovu.

Mechanismus jedu barbasco

Hlavními účinnými látkami jsou rotenoidy (rotenon a deguelin), což jsou přírodní insekticidy a ichtyotoxiny.

Části rostlin barbasco se rozdrtí a pro zvýšení účinku se smíchají s vápenným hydrátem. Rotenoidy se ve vodě uvolňují a rozpouští, resp. vytvářejí koloidní roztok. Ten působí na žábry ryb tak, že blokuje přenos elektronů v mitochondriích, tedy inhibuje mitochondriální respirační řetězec. To vede k nedostatku energie v buňkách a následnému selhání životně důležitých funkcí.

Tento proces vlastně znemožňuje rybám efektivně využívat kyslík, i když je ho ve vodě dostatek. Ryby pak trpí akutní hypoxií (nedostatkem kyslíku), vystupují k hladině, kde se snaží lapat po vzduchu, a jsou ochromeny, což umožňuje rybářům snadný odlov. Vlastně je jen seberou z hladiny. Rotenoidy jsou relativně selektivní, protože větší ryby jsou ovlivněny dříve než menší vodní živočichové, a naštěstí se ve vodě rychle rozkládají, což při rozumném použití omezuje jejich dlouhodobý dopad na vodní ekosystém.

Ani pro člověka není použití těchto jedů úplně neškodné. Při přímém kontaktu může způsobit podráždění kůže, očí, dýchacích cest a po dlouhodobé expozici vyvolává neurologické problémy. Některé studie dokonce zmiňují možnou souvislost se zvýšeným rizikem rozvinutí Parkinsonovy choroby.

Odchyt ryb s použitím rostlinných jedů je kontroverzní a z pohledu ochrany přírody neetický, protože tento způsob lovu může poškodit i jiné vodní organismy. Navíc, pokud se barbasco použije ve velkém množství nebo v uzavřených vodních systémech, může vést ke kompletní likvidaci živočichů na dané lokalitě.

Jeskynní populace živorodky mexické

Vzhled

Samci dorůstají 7 cm, samice 8–9 cm. Barevně mezi nimi nebývají žádné významnější rozdíly. Tmavé znaky, jinak běžné u ostatních populací, úplně chybí. Obě pohlaví mají v dospělosti lehce načervenalou hřbetní a ocasní ploutev, mladí jedinci mají ploutve vždy čiré. U starých samců je probarvení ploutví výraznější než u samic. Při vhodném úhlu se u nich navíc objevuje modravý lesk těla s podélnými řadami nenápadných nažloutlých teček. Většinou jsou ale, stejně jako samice, nenápadně stříbřití. Samice jsou bez patrné skvrny březosti. Nevýrazná skvrna březosti je ostatně typická pro celou druhovou skupinu „sphenops“.

Chov

I když ryby pocházejí z výše uvedených chemicky velmi specifických vod, k jejich chovu postačí normální vodovodní voda. Než se tato populace dostala mezi akvaristy, prošla totiž dlouhým navykacím procesem v chovných laboratořích zoologického oddělení Oklahomské státní univerzity. Z toho důvodu byla jejich cena po příchodu do Evropy opravdu nezvykle vysoká.

Už když jsem si přebíral chovnou skupinu mladých jedinců, byl jsem upozorněn na jejich prostorové a potravní nároky. Obojího chtějí hodně. Chovná nádrž přes 100 litrů je základ. Vzhledem k jejich původu může být řídké osázení a jen slabé osvětlení. Díky výrazně potlačené agresivitě nejsou zapotřebí ani žádné úkryty.

Potravní nároky jsou na tak drobné ryby enormní. Vzhledem k tomu, že jejich trávení a metabolismus jsou přizpůsobeny nutričně extrémně chudé potravě, mají tendenci spořádat jí neuvěřitelné množství. Tyto ryby žerou stále a jsou proti dalším obyvatelům akvária při krmení tak agilní, že se toho na ostatní druhy moc nedostane, a ti proto trpí dlouhodobou podvýživou. Je tedy lépe chovat tyto molly samostatně.

Množství jimi přijímané potravy je tak velké, že jsem u nich zažil něco, co popisovala akvaristická literatura z první poloviny minulého století u Poecilia sphenops a čemu je jen těžké uvěřit. Při krmení živými patentkami se dokáží tak cpát, až jsou přijímané patentky protlačovány trávicím traktem tak rychle, že následně opouštějí tělo nejen nestráveny, ale živé! Neviděl-li bych, neuvěřím.

Ale obecně jsou velmi nenáročné a nepotřebují žádnou speciální potravu. Doporučuji co nejchudší krmivo s převažující rostlinnou složkou.

Odchov

Živorodka mexická je poměrně teplomilným druhem. Už při teplotách kolem 22 °C ztrácí svoji živost. V mých akváriích vypadají ryby nejvíc v pohodě v rozmezí teplot 24–26 °C. Při této teplotě je také nejvíc pokusů o oplození. Samci se snaží jen o stříbřitě zbarvené samice. Ty gravidní totiž mění barvu na medově nažloutlou a načervenalá hřbetní ploutev jim vybledne, takže už nejsou pro samce tak sexuálně atraktivní.

K tomuto barevnému posunu dochází v prvních dvou týdnech po oplození. Změna není nijak výrazná a její rozpoznání vyžaduje trochu zkušenosti. Gravidní samice odlišuje i jejich chování – jsou totiž naprosto lhostejné k samcům. Protože nemám srovnání s jinými nebarevnými populacemi, nejsem si jist, zda tyto barevné změny a behaviorální vzorce jsou tomuto druhu vlastní, nebo se vyvinuly pouze u této jeskynní populace. Dostupná literatura mlčí.

Gravidita trvá 28 dní a vzrostlé samice (alespoň 7 cm) nemají žádnou odpočinkovou přestávku mezi vrhem a dalším oplozením. Mladé ji mívají 1–2 týdny. U těch největších samic bývá ve vrhu až 80 mladých velikosti 8 mm. To je ale spíše výjimka. Většinou jich bývá kolem 30. Naopak nejsou žádnou výjimkou nulové ztráty. Mláďata jsou velmi životaschopná a ihned po narození hledají potravu. V mnou chovaných skupinách se kanibalismus vůbec nevyskytuje.

Systematický apendix

Poecilia mexicana  Staindachner, 1863 si prošla kolotočem paralelních popisů i přejmenovávání, ale původní Steindachnerův popis je stále uznáván jako platný. Tato systematická nejistota je celkem pochopitelná. Žije totiž na obrovském území (od severu Mexika až po Kolumbii) a osídlila nejrůznější biotypy. To vedlo k velké barevné, velikostní, ale zčásti i tvarové variabilitě jednotlivých populací, podobně jako třeba u Poecilia sphenops, se kterou je často zaměňována. Ovšem nejen s ní. Velmi podobné, snadno zaměnitelné a barevně proměnlivé jsou i druhy Poecilia butleri, catemaconis, gillii, marcellinoi, maylandi, limantouri a vandepolli.

Obtíže s určováním těchto druhů jsou takové, že je dokonce někteří ichtyologové raději řadí do komplexu sphenops – Poecilia „sphenops“, případně je označují jako Poecilia cf. sphenops (cf. = confer, podobný, srovnatelný, neumožňuje zařazení s jistotou). Všechny tyto druhy se navíc navzájem ochotně kříží, čímž systematikům přidělávají další vrásky, protože na lokalitách s překryvem druhů je řada jedinců prostě neurčitelná. Podobnost výše uvedených druhů se také odráží v anglickém názvosloví: všechno to jsou molly.

Dříve totiž patřily do rodu Mollienesia (Lesuer,1821), pojmenovaném na počest francouzského státníka z napoleonských dob Nicolas-Françoise Molliena (1758–1850). Po sérii systematických tahanic, kdy byl tento rod různě slučován nebo přesouván do jiných systematických jednotek a úrovní (dokonce i rušen), byl nakonec v roce 1983 Robertem Rush Millerem ustanoven jako podrod rodu Poecilia.

Ale obecný název molly je celkem často používán i u nás.

Živorodku mexickou, nebo chcete-li mexickou molly, dovezl do Evropy v roce 1907 drážďanský importér a chovatel akvarijních ryb Johann Thumm. Jako specialista na Střední a Jižní Ameriku dovezl pravděpodobně i živorodku ostrotlamou (Poecilia sphenops).

Závěr

Popisovaná jeskynní populace Poecilia mexicana je sice barevně naprosto fádní, ale na druhou stranu je nesmírně zajímavá svým chováním, snadným chovem i odchovem. A samozřejmě vzrušujícím příběhem. Když jsem se při psaní článku nad nimi opakovaně zamýšlel, uvědomil jsem si, že jsem zřejmě nikdy neměl snáze chovatelné ryby. Jejich původ je evidentně vybavil zcela mimořádnou tolerancí i k brutálně nevhodným podmínkám a zároveň neuvěřitelnou vitalitou a schopností přežít. Tyto ryby jistě neovládnou akvária běžných akvaristů, ale rozhodně mají své kouzlo.

Zdroje:

[1] Fricke, R., Eschmeyer, W. N. & Van der Laan, R. (eds) (2025): Eschmeyer’s catalog of fishes: Genera, species, references.  http://researcharchive.calacademy.org/research/ichthyology/catalog/fishcatmain.asp  – Poslední změna 14.3.2025. [2] Gordon, M. S., & Rosen, D. E. (1962): Cavernicolus Form of the Poeciliid Fish Poecilia sphenops from Tabasco, Mexiko. Copeia, 1962(2), 360–368. https://doi.org/10.2307/1440903 [3] Joachim, B., Riesch, R., Jeffery, W. & Schlupp, I. (2013): Pigment cell retention in cavernicolous populations of Poecilia mexicana (Poeciliidae). Bulletin of Fish Biology. 1412. 61-73. [4] Jourdan, J. et al. (2014): Microhabitat use, population densities, and size distributions of sulfur cavedwelling Poecilia mexicana. PeerJ. 2. 10.7717/peerj.490. [5] Meyer, M. K., Wischnath, L., Foerster, W. (1985): Lebendgebärende Zierfishe – Arten der Welt. Haltung, Pflege, Zucht. MERGUS. Verlag für Natur und Heimtierkunde, Baench 1985. [6] Palacios, M., Arias-Rodriguez, L., Plath, M., Eifert, C., Lerp, H., et al. (2013): The Rediscovery of a Long Described Species Reveals Additional Complexity in Speciation Patterns of Poeciliid Fishes in Sulfide Springs. PLOS ONE 8(8): e71069. [7] Plath, M. & Riesch, R. & Culumber, Z. & Streit, B. & Tobler, M. (2011): Giant water bug (Belostoma sp.) predation on a cave fish (Poecilia mexicana): Effects of female body size and gestational state. Evolutionary ecology research. 13. 133-144. [8] Steindachner, F. (1863): Beiträge zur Kenntniss der Sciaenoiden Brasiliens und der Cyprinodonten Mejicos. Sitzungsberichte der Mathematisch-Naturwissenschaftlichen Classe der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften v. 48 (1. Abth.): 162-185, Pls. 1-4. [9] Tobler, M., DeWitt, T. J., Schlupp, I., García de León, F. J., Herrmann, R., Feulner, P. G., & Plath, M. (2008): Toxic hydrogen sulfide and dark caves: phenotypic and genetic divergence across two abiotic environmental gradients in Poecilia mexicana. Evolution, 62(10), 2643-2659. [10] Tobler, M. & Culumber, Z. & Plath, M. & Winemiller, K. & Rosenthal, G. (2010): An indigenous religious ritual selects for resistance to a toxicant in a livebearing fish. Biology letters. 7. 229-32. 10.1098/rsbl.2010.0663.

Další obrázky: