Rájovec čínský – neobvyklý obyvatel zahradních jezírek

Rájovec čínský (Macropodus ocellatus) byl popsán v roce 1842 Cantorem. Je to nejseverněji se vyskytující labyrintka vůbec, její domovinou je Korea, Čína, Japonsko a povodí řeky Amur na území Ruska. Obývá pomalu tekoucí nebo stojaté vody s hustou vegetací, která jí poskytuje úkryt a pocit bezpečí před predátory.

Tato ryba je dnes jen vzácně chovanou připomínkou dob minulých. Před desítkami let to byla jedna z nejběžnějších akvarijních ryb*. Dobře snášela podmínky nevytápěných akvárií bez filtrů a další techniky. Moderní akvaristika způsobila vymizení této ryby z chovů. Teplá voda v zimních měsících jí totiž vůbec nesvědčí a chov se tak stává z dlouhodobého hlediska neudržitelným. K úspěšnému zimování rájovců je zapotřebí chladné prostředí s teplotou vody okolo +10 °C. Naopak v letních měsících jim nečiní potíže, když se přes den teplota vody vyšplhá až ke 30 °C.

* Překvapivě byl vždy chován spíše výjimečně. Tento omyl vznikl už dávno tím, že se v naší literatuře M. opercularis běžně označoval jako rájovec čínský. Hokej v pojmenování zřejmě začal už Ullmann v roce 1927, navíc doporučil min. teplotu 26–28 °C. (pozn. red.)

Velikost dospělých ryb je udávána v rozmezí 8–12 cm. V reprodukčním věku je zřetelný pohlavní dimorfismus, kdy má samec delší ploutve a v době tření je pestřeji zbarvený.

Chov rájovců v akváriu

Moje první rájovce jsem získal od kolegy a velmi šikovného chovatele Ondřeje Kotyzy z našeho spolku akvaristů v Rychnově nad Kněžnou. Jednalo se o odrostlý potěr ve velikosti od 3 do nějakých 5 cm. První zimování jsem provedl ve studené vodě, která měla již zmiňovanou teplotu 10 °C. Zjara putovala část menších jedinců do zahradního jezírka s hloubkou 170 cm, kdežto ti větší, u kterých již šlo rozeznat pohlaví, jsem přemístil do rybárny. Jednalo se o několik samců a dvě samice.

Akvarijní populaci jsem začal pestřeji krmit, převážně živými černými komářími larvami, vyselektoval jsem dva páry a každý umístil samostatně. Postupně jsem zvyšoval teplotu a zkusil je tak vyprovokovat ke tření. Když teplota dosáhla cca 22 °C, samci začali projevovat o samice zájem, výrazně ztmavli a začali imponovat. V tu chvíli jsem zůstal v úžasu, jak krásné ryby to jsou.

Do akvária o objemu 70 litrů napuštěném zhruba do poloviny výšky vodního sloupce, tedy nějakých 20 cm, jsem vložil polystyrenovou desku s rozměry 12 x 12 cm, abych samcům usnadnil stavbu hnízda. Zakrátko se pod podložkami objevily první bubliny. Měl jsem radost, že se oba páry možná budou třít, jenže tím to skončilo, vůbec nic se nedělo, žádné další bubliny se pod podložkou neobjevovaly. Druhý den, třetí, pořád nic, hnízdo vypadalo stejně.

Co se mohlo stát? Proč oba samci téměř současně přestali stavět hnízdo? Přitom ale nepřestávali s námluvními tanci, imponovali a jevili ještě větší zájem o samice. Nešlo mi to do hlavy. Až pak se to stalo, ryby se pod hnízdem začaly třít, nejdříve jeden pár a o několik dní později i ten druhý.

Rájovci nevybudovali klasická hnízda tvořená hustou pěnou, jaká jsem znal od jiných labyrintek. Byly to jen velmi nedbalé stavby, kde mezi několika málo bublinkami plavaly bílé jikry. Bohužel v mém případě krátce po tření vždy samice velkou část jiker pozřela. Když toto udělala opakovaně, rozhodl jsem se hnízdo s jikrami odebrat a podložku nahradit za novou, prostě zachránit pár zbývajících jiker i pro případ, že by to mělo narušit nebo úplně zastavit průběh tření.

Kupodivu se tak nestalo a po chvilce samec postavil nové hnízdo a tření pokračovalo. Samice stále požírala jikry, a tak když bylo po všem, odebral jsem i toto hnízdo pryč. Druhý pár byl jako přes kopírák, samice i z tohoto páru požírala jikry, a tak jsem se rozhodl ke stejným krokům, se stejným výsledkem.

Měl jsem tedy čtyři výtěry, každý zvlášť v nádržkách o objemu 4 litry, kam jsem přidal acriflavin proti plesnivění jiker a použil velmi slabé vzduchování. Plesnivých jiker se objevilo jen pár a potěr se začal líhnout; drobné rybky s velkým žloutkovým váčkem visely pod hnízdem a na hladině u stěn akvária. Přibližně po třech dnech se plůdek rozplaval a předložil jsem mu laboratorní trepku. Tou jsem krmil dva týdny, a pak jsem postupně přidával vylíhlou artemii. Trepku jsem odstavil úplně přibližně po třech týdnech a krmil už pouze jemným suchým krmivem a živou artemií.

Oba páry se vytřely poté ještě jednou, se stejným průběhem jako prve – samice jikry žraly. Tímto posledním třením však jejich reprodukční aktivita skončila a toho roku se již rájovci nemnožili. Neznám přesný počet mladých ze všech výtěrů krátce po rozplavání, ale odrostlých jedinců ve velikosti 3,5 cm bylo okolo šedesáti. Na potravu nejsou rájovci nároční, s chutí berou suché vločkové krmivo, různé živé i mražené. Ale živé černé komáří larvy jsou pro ně zřejmě naprostou lahůdkou. Když jim je nabídnu, z těchto normálně málo pohyblivých ryb se stanou závodní chrti a cpou se jako smyslů zbavení.

Rájovci v zahradním jezírku

Konečně se také dostanu k populaci, kterou jsem zjara vypustil ven do zahradního jezírka. Jednalo se asi o 15 jedinců menšího vzrůstu, kde ještě u většiny z nich nešlo určit pohlaví. Bylo těžké je ve vodě zahlédnout, byli malí a jejich zbarvení doslova splývalo s vodním prostředím. Nevěděl jsem tedy, kolik jich ještě žije. Čas od času jsem zahlédl jednotlivce na mělčině mezi kameny nebo v řasách, a to ještě leda když se mě lekl a tryskem vystřelil do bezpečí hlubší vody.

V létě už byla situace lepší. Ryby pěkně povyrostly, byly větší a barevnější než stejně staří jedinci držení v akváriích v rybárně. Bylo vidět, že chov venku jim prospívá, je to pro ně vlastně „domácí“ prostředí. Sluníčko, déšť, teplá voda ve dne a naopak někdy i razantní ochlazení v noci, změna tlaku před bouřkou, přirozená strava ve formě hmyzu, larev, řas a mnohé další vlivy – to vše jsou pro rájovce ideální podmínky. Za horkých dnů se vyhřívali na mělčině o hloubce pouhých pár centimetrů, kde jsem naměřil teplotu vody přes 30 °C, naopak za deště se stahovali do mnohem hlubší vody, odhadem od 100 cm níže.

Nejraději jsem je chodil pozorovat v pozdních odpoledních hodinách, kdy na hladinu jezírka ze strany dopadaly sluneční paprsky a horký den pomalu odcházel. Mezi řasami v prosluněné vodě podél břehů se tvořily dvojice a začínaly typické souboje mezi samci, navzájem si imponovali a ukazovali tak krásnou podívanou trvající dlouhé minuty. Bylo to, jako bych se rázem přenesl kamsi do Asie a mohl si tak vychutnávat exotickou podívanou v divočině.

Tření ryb jsem bohužel nepozoroval – nevěděl jsem, jestli se vůbec třely, neviděl jsem ani žádné mladé. Nicméně pozorovat drobotinu ve větším členitém jezírku plném řas a rostlin je prakticky nemožné, a pokud bych nějakou rybku zahlédl, byla by to jistě jen šťastná náhoda.

Dny se zkracovaly, teploty klesaly, přicházel podzim, a ryby vyhledávaly mělčiny, kde byla voda stále ještě od slunce příjemně prohřátá. Čas plynul neúprosně dál a s ním přicházelo stále studenější počasí, které ryby donutilo nadobro se stáhnout do hluboké vody, kde vládnou stabilnější podmínky, a opačně než je tomu v létě i teplejší prostředí. Na hladině se čím dál častěji tvořil ledový křís, který se postupně přeměnil na souvislý led a pokryl celou hladinu. Tehdy je důležité trvale udržovat otvor v ledu, aby mohly odcházet pryč vznikající plyny, které by pro ryby měly fatální následky.

Zimní období není nejhorší část roku jen pro ryby, ale i pro samotného chovatele; není vidět, co se děje pod ledem, zda vše probíhá v pořádku, a chovatel tak ani nemůže v případě problémů zasáhnout. Nezbývá než jen čekat a doufat, že příchod jara ukáže milosrdné následky drsné zimy.

Když jaro konečně přijde a rozpustí zamrzlou hladinu, sluneční paprsky nabývají na síle a začnou ohřívat vodu. Rybí osádku to přitáhne do teplejšího prostředí, které panuje pod hladinou. A tehdy se mi ulevilo. Konečně jsem zahlédl i rájovce. V chladné vodě byli apatičtí, ale živí a zdraví. Svou první zimu venku přečkali, přinejmenším velká část z nich.

Přišlo léto a konečně jsem viděl i první tření v řasách. To se mi poštěstilo ale bohužel jen jednou. K podzimu jsem zahlédl i několik odrostlejších mláďat.

Oproti jiným rybám v jezírku mají rájovci trochu komplikovanější reprodukci – stavějí hnízda v hustých řasách. Samice nejspíš jikry požírají, jako se tomu dělo v akváriu. A vylíhnuté rybky čelí velkému predačnímu tlaku ze strany dravých larev vážek, kterých je v hustých řasách obrovské množství. Pravděpodobně jen velmi malé procento mladých ryb doroste do bezpečné velikosti. Ovšem toto je pouze moje teorie, na vlastní oči jsem toho viděl jen málo.

Tento druh ryby se obtížně shání a často se jedná o poměrně drahou záležitost. Kdo z vás ale bude mít to štěstí a naskytne se mu příležitost, neváhejte a pořiďte si rájovce. Ovšem pouze v případě, že jim můžete nabídnout podmínky, které vyžadují. Svou krátkou sérii ze života zahradního rybníčku zakončím příštím a posledním článkem o rybce, kterou vše před osmi lety začalo – všem známé, běžné a pro někoho snad až příliš obyčejné kardinálce čínské (Tanichthys albonubes).