Sladkovodní jihoamerické trnuchy se šíří v Indonésii

Celosvětově způsobují biologické invaze rozsáhlé environmentální a socioekonomické škody. Vzhledem k rychlosti dopravy a množství a rozmanitosti chovaných živočichů a pěstovaných rostlin patří okrasná akvakultura mezi významné zdroje nepůvodních druhů. Majitelé akvárií, obchodníci, prodejci zahradních jezírek a laičtí i profesionální chovatelé jsou zodpovědní za zavlečení mnoha druhů okrasných živočichů a rostlin, z nichž některé vytvořily soběstačné populace a chovají se na nových lokalitách invazně. Vzhledem k tomu, že většina druhů využívaných v okrasné akvakultuře je teplomilná, jsou z tohoto pohledu nejzranitelnější oblastí tropy. Tato zavlečení neboli introdukce mohou také vést k tzv. paradoxu ochrany biodiverzity, který nastane, když druhy, které jsou ve svém původním areálu ohroženy, budou mimo tento areál vykazovat invazní chování, jako například jihoamerická arapaima velká neboli pirarucu či paiche (Arapaima gigas) šířící se v Indonésii.

Na trhu se objevuje více než 6500 druhů sladkovodních ryb a paryb, i když mnohé jen vzácně. Mezi populární a ceněné obyvatele akvárií patří i vodními bezobratlými a drobnými rybami se živící sladkovodní trnuchy. Druhově nejrozmanitější a zároveň akvaristy nejvyhledávanější je rod Potamotrygon. Zástupci tohoto rodu pocházejí výhradně z Jižní Ameriky. Obliba zmíněných trnuch pramení také z toho, že jsou živorodé a jako jediní zástupci podtřídy příčnoústí (Elasmobranchii) se plně adaptovaly na život ve sladkovodním prostředí. Zároveň jsou to ale živočichové do jisté míry nebezpeční, jelikož jsou na ocase vybaveni jedovým bodcem neboli trnem (odtud jejich český název trnuchy). Bodnutí tímto trnem je bolestivé a může způsobit otok v místě poranění. Zploštělý a ostrý bodec se navíc v ráně často odlomí a špatně se vytahuje, jelikož má na okrajích řadu zpětných háčků. Domorodí obyvatelé Amazonie se proto trnuch obávají, i když tito sladkovodní rejnoci nejsou v jádru příliš agresivní. Bodnutím však reagují v sebeobraně, když na ně například šlápne brodící se rybář. S jedovým trnem se blíže seznámila i řada akvaristů, kteří s trnuchami neopatrně manipulovali při jejich chovu v zajetí.

První záznam o zavlečené a rozmnožující se populaci jihoamerických sladkovodních trnuch mimo jejich původní areál výskytu byl učiněn v Singapuru, kde byla v roce 2009 objevena trnucha skvrnitá (Potamotrygon motoro). Ze všech sladkovodních trnuch je právě P. motoro nejrozšířenějším druhem vyskytujícím se ve většině sladkých vod Jižní Ameriky, včetně povodí velkých řek, jako je Amazonka, Mearim, Orinoko, Uruguay, Paraná a její největší přítok Paraguay. Sladkovodní trnuchy představují důležitou součást neotropické sladkovodní ichtyofauny, přesto jsou v některých oblastech Jižní Ameriky, jako je Brazílie, Peru, Kolumbie či Venezuela, nadměrně loveny a za posledních čtyřicet let jejich počty ve volné přírodě značně poklesly. U všech druhů rodu Potamotrygon zařazených do databáze IUCN (Mezinárodní unie ochrany přírody) je současný trend divokých populací buď neznámý či klesající.

Mezinárodní statistiky zaměřené na sledování objemu obchodu s akvarijními živočichy jsou často podhodnocené a potýkají se s nedostatkem kvalitních vstupních dat. Nejinak je tomu i u sladkovodních trnuch rodu Potamotrygon. Zatímco dle CITES se Indonésie na celosvětovém obchodu s těmito rejnoky podílí jen přibližně pěti procenty, přičemž mezi lety 2017 a 2021 bylo do této země dovezeno 2717 jedinců a vyvezeno pouhých 122 jedinců, data získaná od agentury indonéského ministerstva rybářství (Fish Quarantine and Inspection Agency, Ministry of Marine Affairs and Fisheries Republic of Indonesia) nabídla zcela odlišný scénář. Prozkoumáním databází jsme zjistili, že ve skutečnosti je podíl Indonésie na celosvětovém trhu se zmíněnými živočichy výrazně větší. Jen od ledna 2020 do června 2022 bylo do této země dovezeno 3903 trnuch (přičemž 3525 z Thajska) a vyvezeno celkem 27777 jedinců. První vyvezený jedinec zamířil v březnu 2021 do Kataru, největším odběratelem pak je Japonsko, následuje Malajsie, Německo a dalších 22 zemí. A k tomu všemu se ve zmíněném období ještě více než tisíc trnuch prodalo na domácím trhu (převážně na Jávě). Zajímavostí je, že ani jeden jedinec nebyl vyvezen do České republiky. Důvodem je patrně dostatečná produkce vitálních a cenově přijatelných rejnočích mláďat od českých chovatelů.

Jelikož prvotní dovozy do Indonésie se zřejmě staly základem následné akvakulturní produkce, bylo pravděpodobné, že výše uvedené množství trnuch je produkováno v nějakém řízeném chovu. A skutečně. Na Jávě existuje několik rybích farem zaměřených na trnuchy. Ve městě Cirebon jsme osobně navštívili jednu z nich. Na této farmě se chovají dva druhy trnuch, P. motoro a P. leopoldi (Obr. 1-4). Obchodu v Indonésii vládne především P. motoro v indonéštině zvaný pari motoro. Ze statistik vyplývá, že produkce a objem obchodu s těmito živočichy je v Indonésii na vzestupu a patrně se bude nadále navyšovat.

Jak se dalo očekávat, selhání lidského faktoru zapříčinilo únik trnuch do přírody. První jedinec byl objeven v roce 2021 v řece Brantas na východě Jávy. Je to stejná řeka, kde byly před časem nahlášeny i výše zmíněné arapaimy. Po cíleném vzorkování bylo odchyceno celkem třináct jedinců a byla potvrzena i reprodukce. Populace tedy byla označena za uchycenou. Odlovení jedinci byli v dobré kondici a zjevně prosperovali – průměrná hloubka 0,5-1,5 m, průhlednost vody 0-15 cm, a písčitý a bahnitý substrát jim zřejmě vyhovuje. Místní rybáři uvádějí, že v zavodněných kanálech v okolí řeky je k vidění větší množství mladých trnuch. K našemu překvapení se ale nejedná jen o druh P. motoro, společně s ním se na stejné lokalitě totiž vyskytuje ještě podobný druh P. jabuti. Protože druhý jmenovaný byl vědecky popsán teprve v roce 2016 a není obchodníkům často znám, jedná se s největší pravděpodobností o druhovou záměnu, kdy se pod stejným názvem prodává hned několik podobných druhů. Toto zjištění je důležité i pro obchodní statistiky a podrobný monitoring trhu je z tohoto pohledu více než žádoucí.

Řeka Brantas je druhým nejdelším tokem na Jávě (320 km) a další šíření trnuch v tomto povodí je pravděpodobné. Aby bylo možné odhadnout jejich invazní potenciál, byla vypracována klimatická analýza, která odhalila v případě zavlečení trnuch nejvíce ohrožené regiony Indonésie, mezi které patří především celá Jáva, jižní Sumatra, jižní Borneo, jižní Sulawesi, celý Lombok a Bali a jihozápad Nové Guineje. Trnuchy se do přírody dostávají zřejmě nechtěnými úniky, navíc nelze vyloučit ani záměrné vypouštění majetnými Indonésany kvůli demonstraci jejich moci a bohatství.

Byl doložen i první případ poranění člověka jedovým bodcem v přírodě mimo původní areál výskytu trnuch rodu Potamotrygon. Neopatrný rybář utrpěl zranění obou předloktí a byl několik dní hospitalizován. Případ vzbudil pozornost i na oficiálních místech, což je nadějné pro další komunikaci s indonéskými institucemi ohledně monitoringu a případné eradikace nepůvodních trnuch.

Je ovšem otázkou, co je nejlepším řešením, jelikož v tomto případě se nejedná pouze o střet s invazním druhem, ale zároveň s druhem v jeho domovině ohroženým. Je tedy naplněna definice paradoxu ochrany biodiverzity. Široká a nejlépe celospolečenská diskuse je v tomto ohledu nutností. Doufáme, že případ trnuch poslouží jako vlajková loď nového směru ochrany přírody v Indonésii, kdy by se mělo ve spolupráci s indonéskými univerzitami a výzkumnými institucemi začít intenzivně působit především na děti a mládež (Obr. 5). Prvním krokem by měla být prevence dalšího zavlékání těchto cenných a ohrožených paryb na další lokality.